Mezidobí 26.neděle (cyklus C)

V dnešním 2. čtení jsme slyšeli úryvek z 1. listu apoštola Pavla Timotejovi. Timotej byl žákem apoštola a biskupem. Listy Timotejovi a Titovi se nazývají „pastorální epištoly“. Pastorální čili pastýřské proto, že pojednávají o povinnostech a úkolech pastýře církve. Apoštol v nich stanoví, co patří k nezbytným povinnostem pastýře a v čem spočívají priority jeho působení. V dnešním úryvku jsme slyšeli o té, můžeme říci prioritě všech priorit při působení pastýře: „před Bohem a před Kristem Ježíšem ti nařizuji: Uchovej nauku bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“

Je jisté, že Pán Ježíš chtěl, aby Jeho církev uchovala neporušenou víru. On sám řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“. Kristus nás učí pravdě neomylným způsobem. On se nemůže mýlit, protože je jednorozený Syn Boha Otce. Bylo by paradoxem, kdyby učitel, poslaný od Boha nás uvedl do omylu v tom, čemu máme věřit, nebo jak máme žít, abychom dosáhli věčného života. Ne, Kristus nás nemůže uvést do bludu, On je učitelem neomylným. Kristus, který je Pravda, nemůže také připustit, aby církev, kterou založil, uvedla lidi do bludu. Proto chtěl, aby se Jeho Církev podílela na Jeho neomylnosti, a tak, aby se v církvi uchovala víra v té čistotě, jak On je předal apoštolům. Za tím účelem Kristus ustanovil živý učitelský úřad církve, čili magisterium, jeho posláním je bdít nad čistotou víry.

Poslání učitelského úřadu církve má charakter skutečné smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Kristus řekl apoštolům: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo slyší mne, slyší toho, který mně poslal. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, kdo mně poslal.“ Těmito slovy se Kristus zaručil, že apoštolové a jejich nástupci v úřadě pastýřů neuvedou lid do bludu týkající se víry, spásy a mravního života. Ve slovech Kristových je tedy obsažena záruka neomylnosti církve ve věcech víry a mravů, tato záruka je zároveň onou smlouvou: Kristus od nás žádá, abychom poslouchali hlasu církve, a zároveň se zaručuje za pravdivost učení církve.

Učitelský úřad církve je součástí pastýřského poslání církve. Je to bdělost nad tím, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Charisma je zvláštní duchovní dar, který je někomu dán, ne pro jeho vlastní užitek, ale pro službu společenství. Charisma neomylnosti, které vyplývá z vůle Kristovy, je uděleno pastýřům, kteří mají na starosti zachování čistoty víry.

Na prvním místě toto charisma přísluší nástupci apoštola Petra, tj. římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř církve. Pán Ježíš pravil apoštolu Petrovi: „A ty své bratry utvrzuj ve víře“. Z vůle Pána toto pověření se neomezuje pouze na osobu apoštola Petra, slova Páně mají věčnou platnost, vztahují se proto i na Petrovy legitimní nástupce.

Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když spolu s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu. Když církev předkládá prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu něco k věření jako zjevené od Boha, jsou věřící povinni takový výrok přijmout s náboženskou poslušností. Přece Kristus pravil: „Kdo vás slyší, mne slyší“. Náboženská poslušnost vůči magisteriu není tedy nějaká otrocká poslušnost vůči lidem, nýbrž poslušností vůči samotnému Kristu.

Ne všechno, co nám církev předkládá, má ráz dogmatu, není to vyjádřením definitivního rozhodnutí ve věcech víry a mravů, čili dogmatem. Uveďme v této souvislosti, že poslední dogma, které papež vyhlásil, jako neomylné učení magisteria, bylo dogma o Nanebevzetí Panny Marie, které bylo slavnostně vyhlášeno 1. listopadu v r. 1950. Od té doby žádné dogma vyhlášeno nebylo. Ano poslední koncil – II. Vatikánský – nevyhlásil žádné dogma. Nic, čemu by se muselo s neomylnou jistotou věřit. Byl to koncil pastorální, který stanovil praktické zásady pro pastýřskou činnost církve, například možnost sloužit liturgii v národním jazyce, při současném zachování latiny v liturgii, zásady ekumenismu, tj. přátelského vycházení s křesťany, kteří s námi nesdílejí víru v plnosti apod. Vidíme, že uplatnění daru, charismatu neomylnosti, tzv. infallibity, tj. vlastně nezbloudilosti, je v církvi dosti vzácným jevem. To však neznamená, že bychom mohli skutečnostmi, které nám církev předkládá při běžném výkonu svého učitelského poslání, které nemají konečný „definitivní“ ráz, že bychom jimi mohli pohrdat, nebo je odmítat. I v takovém případě se jedná o autentické, i když ne konečné učení církve, které mají věřící přijímat s úctou a upřímně. Jestliže nás církev svými rozhodnutími, např. v papežských encyklikách, varuje před bludnými naukami nebo nemorálním způsobem jednání, jsme povinni tato varování přijmout v duchu náboženské poslušnosti, jako by byla proslovena samotným Kristem.

Proti učitelskému úřadu církve, papeže a biskupů se stále ozývá kritika a odpor. Protestantismus a jiné schizmatické církve se v těchto projevech odporu shodují. Pozorujeme však, že ta křesťanská společenství, která odmítají magisterium, se mezi sebou stále štěpí, odlišují se mezi sebou navzájem, není mezi nimi jednoty, ani ve víře ani co se mravů týká. Jsou si mezi sebou zajedno pouze v jejich odmítání „Říma“, tj. Svatého otce.

Katolík je si však vědom toho, že magisterium a charisma neomylnosti, kterým je vybaveno, je velkým duchovním darem našeho Pána Ježíše. Je to dar, za který jsme opravdu vděčni. Neboť nám poskytuje jistotu a bezpečí v tom, co je v našem životě to nejdůležitější a nejcennější, totiž v tom, co se týká naší víry, naší spásy – dosažení našeho věčného cíle.