Mezidobí 25.neděle (cyklus C)

V dnešním 1. čtení z knihy proroka Amosa jsme slyšeli, jak Hospodin vytýká bohatým jejich vypočítavost v obchodování a jejich tvrdost vůči chudým. Slyšeli jsme, že i v těch dávných dobách existovalo nepoctivé spekulantství. Bohatí říkají ve svém srdci: „kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, zvyšovat cenu – i nejhorší obilí prodáme.“ Hospodinův soud je jasný: „navěky nezapomenu na žádný jejich skutek.“  Neuniknou jeho trestu – pokud nedojdou trestu zde na zemi, na věčnosti zcela jistě nikoliv.

V evangeliu jsme slyšeli o nepoctivém správci, který podvodně manipuloval s majetkem svého Pána ve prospěch jeho dlužníků, aby získal jejich přízeň. Pointou tohoto příběhu je, že tak jako světští lidé jsou obezřetní ve svých záležitostech, a to i nepoctivým způsobem, tak křesťan má být obezřetným když se jedná o jeho spásu. Jestliže světští lidé si umějí nepoctivě zajišťovat svůj vezdejší život, křesťan by si poctivostí a dobročinností měl zajišťovat život věčný.

Poctivost – o této ctnosti pojednává sedmé přikázání Nepokradeš. Týká se majetku a hmotných statků. Bůh na počátku svěřil zemi a její zdroje do společné správy celého lidstva, aby o zemi pečovala, těšila se z jejích plodů a uchovávala její integritu pro další generace. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, mezi rodiny a jednotlivce, aby byla zajištěna bezpečnost jejich života, aby byla zajištěna svoboda a důstojnost osob.  Právo na osobní vlastnictví je přirozeným právem člověka. Právo na soukromé vlastnictví odvozuje sv. Tomáš Akvinský z lidské přirozenosti. Člověk se o věci vlastní stará s větší péčí, než o věci společné, pokoj ve společnosti vyžaduje, aby byly stanoveny přesné hranice mezi mé a tvé. Papež Pius XI ve svém encyklice Rerum novarum varoval jasnozřivě před nebezpečím komunismu a socialismu, když pravil:  „Je až příliš jasné, jaké by odstraněním soukromého vlastnictví vznikly ve všech vrstvách společnosti změny a zmatky a jaké by z toho vyplynulo tvrdé a odporné otroctví občanů. Otevřely by se dokořán brány k vzájemné nevraživosti, řevnivosti a nesvárům. Podnikavosti a přičinlivosti jednotlivců by se tím odňaly účinné podněty a tak by nutně vyschly samy zdroje bohatství. Domnělá vysněná rovnost by nebyla ničím jiným než stejnou bídou a stejně nedůstojným postavení„/RN 12/. Zkušenosti  komunistické minulosti pravdivost této předpovědi názorně potvrzují.

 Osobní vlastnictví je odpovídá důstojnosti osoby: poskytuje člověku osobní nezávislost a svobodu, schopnost rozhodovat o svém vlastním životě. „Vlastnictví a jiné formy soukromé držby vnějších statků přispívají k projevení osobnosti člověka a poskytují mu kromě toho příležitost plnit svůj úkol ve společnosti a v hospodářském životě „. /GS 71/.

Člověk však žije ve společnosti, a proto má povinnost se dělit s druhými. 2. Vatikánský koncil praví: „člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých“. /GS 69/. Tuto povinnost plní křesťan, když se dělí o svůj majetek s potřebnými a odvádí daně, kterými stát opět občanům zajišťuje nutné podpory a služby.

Úcta ke člověku je také úctou k jeho soukromí a k jeho vlastnictví. Proto poctivost a spravedlnost jsou základními formami úcty k člověku, jsou základním projevem lásky k bližnímu. Proti poctivosti a spravedlnosti se lidé proviňují různými hříchy. Jedním z nich je krádež: je to uchvácení cizího majetku proti rozumné vůli vlastníka. Není krádeží, když se dá souhlas vlastníka předpokládat, nebo jestliže odmítnutí poskytnout svůj majetek je proti zdravému rozumu a obecnému určení statků – v případech naléhavé nutnosti a nouze bližních jsou všechny věci společné.

Další hříchy proti sedmému přikázání jsou různé formy podvodů, daňové podvody, podvodná spekulace, nepoctivé manipulace, placení nespravedlivých mezd, ovlivňování cen zboží vylhanými správami, korupce, mrhání společnými prostředky, neplnění smluvních závazků, nedodržení slibů, lichva apod. Kdo se provinil proti spravedlnosti a poctivosti, kdo poškodil jednotlivce, organizaci, institucí nebo stát svou vinou je přísně ve svědomí vázán restitucí to je náhradou škody. Vina může být v takovém případě odpuštěna jen tehdy, jestliže je vykonány restituce. Od povinnosti restituce člověka osvobozuje, jestliže věřitel dluh odpustil, pokud viníkovi není možno restituovat hned, je povinen restituovat, jakmile mu to bude možné. O rozhřešení od hříchu nepoctivosti v závažné věci, by se neměl ucházet člověk, který není ochoten podle svých možností poskytnout restituci. 

Jak je to s naší poctivostí? Možná, že se cítíme z obliga, vždyť jsme přece nic neukradli, nejsme přece zloději? Ale ptejme se sebekriticky, jak je to s naší poctivostí třeba v dodržování pracovní doby, v čerpání různých výhod, zacházení s různými materiálními rezervami? Jsme si vědomi, že poctivost je úcta k důstojnosti druhého, ale také k důstojnosti vlastní? Jste si třeba vy žáci a vy studenti vědomi toho, že vyrušováním při výuce, vlastně kradete produktivní čas, že okrádáte o pracovní dobu učitele a spolužáky?

Přísloví „poctivostí nejdál dojdeš“ neztrácí ani dnes svou platnost.  Poctivými postoji se upevňuje naše vážnost před lidmi, před společností, i před Věčným Soudcem.