Mezidobí 24.neděle (cyklus C)

V 1. čtení jsme slyšeli o dramatickém rozhovoru proroka Mojžíše s Hospodinem. Bylo to po východu Izraelitů z Egypta. Zatímco Mojžíš dlel na hoře Sinaj v rozhovoru s Bohem, lid hanebně odpadl od Hospodina a zhotovil si zlaté tele, kterému se klaněl. Toto zlaté tele je od té doby obrazem každé náhražky, kterou si člověk vytváří a nahrazuje si jí Boha. Neodsuzujme ty staré Izraelity na poušti a položme si raději otázku, co je tím zlatým teletem v mém životě? To pro co ve skutečnosti žiji a tím pádem se tomu klaním a nahrazuje mi to Boha?

Izraelský národ si zasloužil potrestání. Ale Mojžíš se přimlouvá za lid. Usmiřuje Hospodinův hněv. Bůh dopustil pád izraelského lidu, aby poskytl Mojžíšovi příležitost se přimlouvat. Bůh vychovává lidi slovy a činy, které spolu vnitřně souvisí.  Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle. Chce sdílet svůj božský život lidem, které stvořil, aby je ve svém Synu přijal za adoptivní syny. Avšak tak jako moudrý vychovatel zachovává určitý postup, tak i Bůh se lidem sdílí postupně,postupuje od jednoduchého a srozumitelného k náročnějšímu, Bůh zjevuje svůj plány po etapách. Svatý Irenej z Lyonu hovoří proto o „božské výchově“. Říká, že Bůh postupuje tak, aby si člověk postupně zvykl chápat Boha.

Na začátku se Bůh zjevil našim prarodičům. Když první lidé hříchem odpadli od Boha, Bůh je nenechal hříchu a zlu napospas, ale zjevil jim svůj plán seslat na svět Vykupitele. Odpad člověka od Boha však stále pokračoval, následoval trest potopy a po něm uzavření smlouvy s Noemem, který se tak stal praotcem „národů“. Ve 4. eucharistické modlitbě se praví: „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu.“

Velkým obratem v dějinách spásy bylo vyvolení kočovného pastevce Abráma. Bůh jej oslovil a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a vedl jej do země, kterou mu a jeho potomkům zaslíbil jako dědictví. Abrámovi Bůh změnil jméno na Abrahám, což znamená „otec mnohých národů“. Dal mu velké zaslíbení. „Skrze tebe dojdou požehnání všechny národy země.“

Abrahám byl dlouho bezdětný. Bůh však slíbil, že jeho žena Sára bude mít syna, který bude dědicem nejen jeho majetku, ale především zaslíbení, které bylo Abrahámovi dáno. Trpělivost Abraháma i Sáry byla podrobena velké zkoušce. Stárli a dítě nepřicházelo. Abrahám však věřil a čekal.

Abrahám byl dítětem své doby, měl i své lidské chyby, ale od svých současníků se lišil svou pevnou vírou v Hospodina. Proto o něm praví Písmo sv, že „Abrahám uvěřil Bohu a to mu bylo uznáno za spravedlnost“. I po narození Izáka byla Abrahámova oddanost Bohu podrobena velké zkoušce, když měl Hospodinu obětovat svého jediného syna. Víme, že k té oběti nakonec nedošlo, Hospodinu stačila Abrahámova ochota k oběti. Abrahám se stal duchovním otcem všech, kdo věří v pravého, tj. jednoho Boha. Je duchovním otcem tzv. „abrahamitských náboženství“ vyznávajících jednoho Boha, Stvořitele, a to je židovství, křesťanství a islám.

Izák měl dva syny, dvojčata, Ezau a Jakuba. Ezau přišel na svět první a měl proto právo prvorozeného. Byla to v tehdejší společnosti velká výsada, která znamenala, že bude hlavou rodu. Ezau však své prvorozenecké právo lehkomyslně hladově prodal svému bratru Jakubovi za mísu čočky. Ezau je odstrašujícím příkladem člověka, který má na zřeteli jenom svůj bezprostřední užitek, a ztrácí proto vyšší hodnoty. Je prototypem všech lidí, kteří dbají jen na hmotné záležitosti, aby se měli dobře zde na zemi, a zapomínají na to, že jsou povoláni stát se Božími dětmi. Pro hmotný zisk ignorují svou skutečnou hodnotu, a proto ji nakonec ztratí.

Nositelem Božích zaslíbení se stal Jakub, který od Hospodina přijal jméno Izrael, „Boží bojovník“. Izrael se stal otcem 12 synů, od nichž se odvozuje 12 izraelských kmenů. Jakub, Izrael měl také své lidské chyby. Oklamal svého starého otce Izáka, vyloudil na něm podvodně požehnání, které měl dostat Ezau, za to byl trestán, musel se po léta v cizině skrývat před Ezauem. Nakonec se s bratrem smířil. Tím však jeho zkoušky neskončily. Za to, že se zachoval nehezky ke svému otci Izákovi, zakusil mnohé bolesti od svých synů, zvláště když oni jeho miláčka, jejich bratra Josefa prodali do egyptského otroctví. Bůh však, jak se říká „píše rovně i na křivých linkách“. Josef se v Egyptě vypracoval na správce celé říše a nakonec svou rodinu přijal k sobě.

Když se v Egyptě z Izraelitů stal velký národ, který byl utiskován, povolal Bůh Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z Egypta. Mojžíš je první a největší z izraelských proroků.  Jemu byl dán na Sinaji Zákon, Desatero, On uzavřel Smlouvu s Hospodinem. Patriarchové – tj. Abrahám, Izák a Jakub jsou praotci židovského národa, proto je nazýváme „patriarchové“, Mojžíš se stal duchovním vůdcem svého lidu.

Když jsme stručně probrali dějiny patriarchů, připomněli jsme si naše duchovní kořeny. Ano jsme duchovními dětmi dávného pastevce, který když v Mezopotámii, u řeky Eufratu uslyšel Hospodinův hlas, neváhal uposlechnout a jít tam, kam jej Hospodin vedl. Jestliže my nasloucháme Božímu hlasu, vstupujeme do šlépějí Abraháma a jdeme cestou víry. Jaký z toho máme užitek? Takový jaký měl Abrahám. Abrahám uvěřil Bohu a bylo mu to uznáno za spravedlnost.