Mezidobí 22.neděle (cyklus C)

Životním úkolem každého křesťana je obdělat zahradu své duše. Zasadit v ní vzácné rostliny. Božské ctnosti. Víru, naději a lásku. To je naším úkolem. Ale je to v naší moci? Copak to není Bůh sám, a jen On sám, který zasazuje, dává vzrůst? Co je potom naším podílem. Připravit podmínky. Odstranit překážky.

Ale co když ta půda naší duše je samé kamení, samá skála! Co potřebuje? Co musíme navést?

Humus!! Víme, že zahrada, aby v ní něco mohlo růst, potřebuje nutně humus. Životodárný humus!! A čím je humus v zahradě, tím je v duši ctnost, která má v latině podobný název jako humus. Humillitas, čili pokora!! Ta humillitas je víc než běžná ctnost, či dobrá vlastnost! Je celostním životním postojem, je životodárná půda, v níž se může zakořenit víra, naděje, láska, a ostatní ctnosti jako spravedlnost, mírnost, rozumnost, odvaha, ohleduplnost, čestnost atd. Pokora poskytuje podmínky, aby ctnosti vůbec mohly růst. Aby se mohly zakořenit!

Dnešní čtení jsou o pokoře. V 1. čtení nás napomíná Sirachovec: „Synu, dělej své práce ve skromnosti a budeš milován bohulibými lidmi. Pán je slaven pokornými lidmi.“ V evangeliu nás Pán též nabádá k pokoře: nemáme vyhledávat čestná, přední místa. Takovým postojem, totiž snahou získat přední místo, výhody za každou cenu, si člověk zadělává jen na budoucí pokoření a ponížení. 

Jan Marie Vianney: „Jako je pýcha zdrojem všech pádů, tak pokora je naopak základem všech ctností. Je podhoubím všech dobrých skutků. Tato ctnost je pro spásu absolutně nezbytná“. Absolutně nezbytná. Protože bez ní zde nebude ani víra, ani naděje, ani láska…

Co je to pokora?

Je třeba se odpoutat od všech představy „hrbaté pokory“. Protivná představa jakési vlezlé, patolízalské devótnosti. Když pochopíme, co pravá pokora, poznáme, že tyto karikatury s ní nemají nic, ale vůbec nic společného!!

Co je pokora? Kdo je vzorem pokory?

Benedikt XVI při setkání kněží a bohoslovců v Notre Dame v Paříži pronesl tato šokující slova: „Bůh je tak pokorný, že nás potřebuje při šíření svého slova.“ 

Bůh je pokorný!! Bůh, který nás vůbec, ale vůbec nepotřebuje, nás chce potřebovat. Chce potřebovat rodiče, aby vychovali své děti. Chce potřebovat nás kněze, abychom hlásali Boží slovo a slavili svátosti. Jistě, Bůh by mohl proměnit chléb v Tělo Kristovo a víno v jeho Krev i bez kněze, ale Bůh nás chce potřebovat, nechce to udělat bez nás. Bůh chce potřebovat nás lidi, aby učinil tento svět lidštějším, spravedlivějším.

  Boží pokora je nám zjevila v Jeho Synu, o němž praví apoštol: „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale vzal na sebe přirozenost služebníka“

Bůh je pokorný. Bůh nás chce potřebovat, ačkoliv nás nepotřebuje.

Co je pokora? Podle sv Bernarda je pokora poznáním sebe samého a přiznáním vlastní nicotnosti. Mohly bychom říct, že pokora je realistický pohled na sebe sama.

Opakem pokory je pýcha. Co je to pýcha? Pýcha se projevuje dalšími neřestmi: jsou to domýšlivost, marnivost, ješitnost, vládychtivost, touha po moci, pohrdání druhými. Jedním slovem pýcha je nezřízené lpění na vlastním „já“. 

Písmo sv nám říká o Kristu Pánu, že „nic nelpěl, na tom, že je rovný Bohu“. V tom právě spočívá pokora – nelpět na své velikosti, na svých vynikajících vlastnostech, ale nelpět ani na své ubohosti, na své hlouposti, na své podřadnosti – zkrátka na ničem, na čem si zakládáme, na svých přednostech, ani na svých komplexech – na ničem nelpět. Jak směšné jsou věci, na kterých lidé lpí.

Pokora – to je schopnost přijmout pravdu o sobě samém. Sklonit se před objektivitou. Ano, pokora je sklonění se subjektivity před objektivitou. My žijeme v době, kdy vládne „subjektivismus“, kdy se lidé rozhodují podle toho, jak to právě vidí, „cítí“, a ne podle objektivních měřítek. A ta objektivní měřítka, to jsou právě Boží zákony, evangelium.

Objasněme si to na příkladu – pýcha křičí „já to tak vidím“, pokora se ptá „jaké to skutečně je?“

Pokora je vlastně pravda a odvaha. Odvaha k pravdě, k pravdě bez šminků, bez příkras. A je to vlastně odvaha v dvojím smyslu. První je odvaha pravdu – pravdu o sobě -  přijmout. Sundat závoj ze své tváře. Zbavit se iluzí o sobě. To je ta první odvaha – odvaha k pravdě.  A to druhé je odvaha před tou pravdou neutéct.

Co není pokora?

Nejsou to výroky typu:

Já jim to dám!

Jsem jednička!

Stejně tak není pokora:

Jsem největší chudák, hlupák na světě!

Nejsem k ničemu!

Jsem nula!

Pýcha si jednou zakládá na obrovitosti, po druhé na svém hrbu. Obr si zakládá na tom, že je velký, trpaslík na tom, že je malý. Blecha pohrdá slonem pro jeho obrovitost, slon přehlíží blechu.

Podívat se pravdě do očí znamená si přiznat – nejsi vůbec výjimečný. Ani velikostí, ani ubohostí.  Nejsi ani první, ani poslední. Nikdo není první ani poslední. Proč? Protože nejsme úsečka, ale kruh – tvoříme kruh, jako společnost, jako církev – a v kruhu žádný bod není začátkem ani koncem.

Pokora je přijetí skutečnosti. Skutečnosti, takové jaká je před Bohem. V pokoře není místo pro nějaké komplexy, třeba pro komplex méněcennosti – že jsem méněcenný, protože plešatý, malý, koktavý, nevýřečný – jsem takový, jakým mně Bůh chtěl mít. A jestliže jsem nějak postižený – Bůh chce mít v tomto světě i takového, jaký jsem, mám zřejmě nějaký úkol.

 Proč pokora?

Protože bez pokory nevyroste ani víra, ani naděje, ani láska.

Nevznikne víra, protože věřit znamená sklonit se před Božím slovem. A to pýcha nedokáže: „já věřím sám sobě“ – slýcháme dosti často. Pýcha víru znemožní.

Nevznikne naděje, protože naděje znamená se opřít se o někoho jiného, než jsem já sám – a to pýcha nedokáže. A láska – vyjít ze sebe sama a plně se odevzdat – bez pokory ani pomyšlení. Pyšný dokáže milovat jen posesivní, panující, ovládanou láskou, a to s láskou nemá nic společného.

Každá neřest je proti nějaké ctnosti, pýcha je proti všem. Znemožní všechny. Naopak o pokoře platí slova Vianney: „pokora je nejkrásnější a nejcennější ze všech ctností. Když ji máme, máme i všechny ostatní ctnosti. Bez ní by všechny ostatní ctnosti byly ničím“.

Pýcha je lpění na vlastní soběstačnosti. Nechci nikoho potřebovat. Ani Boha. A Bůh – ten chce potřebovat nás.

Pýcha je přesvědčení o tom, že mou osobu nespoutává žádný řád, žádná objektivita. Člověk uznává platnost zákonů, „ale mně se to netýká“, „já přece mohu“, „já jsem výjimka“.

Pýchá je zdrojem bludů, bludů současné doby.

Pokorou nic nepokazíme. „Synu, dělej své práce ve skromnosti a budeš milován bohulibými lidmi.“ Praví moudrý Starého zákona. A také říká „ pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí“. Jinými slovy pokorou nic nemůžeš pokazit, ale všechno získat, pýchou zničíš všechno.