Velikonoční 2.neděle (cyklus C)

V dnešním 2. čtení jsme slyšeli slova z první kapitoly poslední knihy Nového zákona, ze Zjevení apoštola Jana, tzv. Apokalypse. Apoštolovi se dostalo zjevení Pána – ale kupodivu vidí někoho na první pohled jiného, než toho, koho důvěrně znal jako svého Mistra a Pána. Vidí majestátní postavu, poznává rysy toho, koho znal jako Syna člověka, tak Ježíš sám sebe nazýval, ale majestát, který z něho vyzařuje, jej nutí padnout na kolena. Je to Ježíš oslavený, Ježíš ve slávě svého Otce. Ale je to ten samý Ježíš, kterého znal již dříve. Slyší ta důvěrně známá slova, která Ježíš po svém Vzkříšení pronášel: „Nic se neboj!“  A dále slyší Prohlášení: „Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí.“

Co je těmito záhadnými slovy vyjádřeno? To, co vyznáváme v apoštolském vyznání víry: sestoupil do pekel. Tato skutečnost je básnicky vyjádřena ve velikonočním chvalozpěvu: „Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: tvůj Syn, Ježíš Kristus. On s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.“

Co je ta říše zemřelých neboli to předpeklí? Tvrzení Nového zákona, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, předpokládají, že Ježíš, před svým vzkříšením přebýval tam, kde se zdržovali mrtví. Ale on přece ležel v hrobě. V tom hrobě leželo jeho tělo, a ležel tam sám, nikdo jiný tam s Ním nebyl pohřben. Že sestoupil do říše zemřelých se tedy týká duše. Ano, Ježíš jako člověk měl také lidskou duši, a ta duše sdílela s ostatními lidmi osud oddělení od těla, tedy v jistém slova smyslu, stav smrti. Ježíšova oběť by nebyla úplná, kdyby Ježíš neprožil i tento úděl. To byla součást Jeho oběti, že jako člověk prožil smrt se vším všudy. A smrt je pro nevykoupeného člověka něco chmurného, bolestného. Písmo sv nazývá tento stav „předpeklí“, nebo také „šeól“, „hádés“. Lidé si tehdy tento stav představovali jako říši stínů. I když osud lidí po smrti se různil – z podobenství o boháčovi a Lazarovi víme, že ti zlí, sobečtí přišli do pekla, do místa muk, ale Lazar do klína Abrahámova, tedy do stavu určitého štěstí a radosti – nebe to ještě nebylo, protože dosud nebyli v plném společenství s Bohem, neměli blažené patření na Boha. Ani spravedlivý Abrahám, ani Lazar, ani ostatní spravedliví nebyli ještě u Boha – a právě mezi ně sestoupil Ježíš, s nimi se stal solidárním i sdílením stavu smrti, jim hlásal Ježíš radostnou zvěst, že jejich bolestné čekání již pominulo, že pro ně nastalo osvobození, vykoupení.

Kristus sestoupil do hlubiny smrti, aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Stal se pro ně Původcem života. Musel zemřít na Kříži, aby mohl z pout smrti vysvobodit ty, kteří na Něho toužebně čekali. Uskutečnil to, co jsme slyšeli ve čtení: „Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí.“ On má klíče od smrti – má klíče od předpeklí od šeólu. Nikdo jiný, jen on sám, má klíče, jen on sám může od smrti vysvobodit.

Tyto skutečnosti jsou „tajemstvím Bílé soboty“. Tajemství Kristova pobytu v hrobě, tajemství pobytu Krista mezi zemřelými. Je to pokračování tajemství Velkého pátku. Proto také Bílá sobota je tím snad nejtajemnějším dnem církevního roku. Dnem kdy se nikde na celém světě neslouží žádné obřady. Dnem ticha! Slavení velikonoční vigilie – to už není Bílá sobota, to už jsou velikonoce. Proto také toto slavení má začít až v noci, za tmy – ideální by bylo začít s tím slavením až o půlnoci a skončit za východu slunce. Tajemství Bílé soboty, neboli také Velké soboty, jak je tento den nazýván, vyjádřil jeden starověký kazatel těmito slovy: „Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Jistě jde hledat praotce jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou. Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem. Probuď se spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli“

Ti, kteří byli spoutaní smrtí, jako první zakusili milosrdenství Boží. Dnes slavíme svátek milosrdenství Božího, toho milosrdenství, které je i naší velkou nadějí. Které osvobozuje ze stínů smrti a podsvětí, z viny a hříchu. V pobožnosti k Božímu milosrdenství po mši sv vyjádřeme v litaniích svůj základní postoje slovy: důvěřuji ti. Amen.