Vánoční 2.neděle (cyklus A)

V dnešním evangeliu jsme slyšeli část tzv. Prologu, čili Předmluvy z evangelia sv Jana. Evangelium sv Jana je nazýváno duchovním evangeliem. Znamením sv Jana je orel – tak jako orel se vznáší v nebeských výšinách, tak i myšlení apoštola Jana dosahuje nebeských výšin. To se projevuje i v dnešním evangeliu, v Prologu. Apoštol začíná své evangelium ne vyprávěním o lidském narození Ježíše Krista, ale  o jeho božském zrození z Otce. Ostatní evangelisté – synoptici – Matouš, Marek, Lukáš – začínají zprávou o Ježíši člověku, postupně nám otevírají poznání o Jeho božství. Tomuto přístupu se říká vzestupná – ascendenční – kristologie. Vystupuje od lidství k božství. Jan postupuje obráceně. Jeho kristologie je sestupná – descendenční – začíná u Krista Boha, syna, Slova – a sestupuje s Ním na tuto zem, do propasti Jeho lidství.  Apoštol Jan zřejmě již znal díla svých předchůdců, a proto je hodlal doplnit.

 Ježíš je Slovo, které je na počátku u Otce. Skrze Něho všechno je stvořeno. Apoštol zde používá výrazu, kterého hojně používali řečtí filozofové. Je to výraz Logos, což znamená slovo, ale také smysl, myšlenku nebo i rozum. Ten výraz se vyskytuje opět i v moderní mluvě. Jedna metoda psychologické terapie, kterou založil vídeňský lékař Viktor Frankl, se nazývá logoterapie – spočívá v tom pomoci člověku nalézt smysl svého života.

Apoštol praví, že Kristus, Syn, je Logos svého Otce, že je Jeho Moudrost, Jeho Slovo. Bůh je nekonečná Moudrost, proto nepotřebuje množství slov a myšlenek, jako my lidé. My lidé se často projevujeme tím, že čím méně toho víme, tím více prázdných slov naděláme. U Boha tomu tak není. Jeho Moudrost je jedna, je to jediné Slovo, a to slovo je Syn, který je zrozený z Otce přede všemi věky, který se rodí z Otce jako Jeho vnitřní Slovo, jako Jeho nekonečná moudrá myšlenka.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Boží Moudrost se stala tělem a to do všech důsledků, stal se člověkem se vším všudy, měl lidské tělo i duši, prodělal celý lidský vývoj, byl lidským embryem, novorozencem, kojencem, dítětem, dospívajícím, dospělým mužem. Proč? Protože se nám chtěl stát podobným ve všem kromě hříchu. Protože chtěl žít náš život, protože nám chtěl být ve všem nablízku. Abychom my mohli mít účast na Jeho Moudrosti, musel On mít účast na našem životě.

A tak se Boží Moudrost stala Světlem. V Něm byl život a ten život byl světlem lidí. Avšak „to světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“.  „Do vlastního přišel a vlastní Ho nepřijali. Ti kdo Ho přijali, přijali moc stát se Božímu dětmi.“

O vánocích jsme slavili půlnoční mši sv. Smyslem této mše sv není jen připomenout nám dějinnou okolnost, že se Spasitel narodil v noci, ale má ještě hlubší význam. Chce nám připomenout, že se Spasitel narodil do temnoty našeho života, do tmy nevědomosti, ve které tonulo lidské pokolení, do lidské slabosti a hříšnosti. Spasitel se narodil do temného světa, aby tomuto světu byl Světlem.

Uprostřed noci jsme šli do chrámu Páně, ve kterém svítilo betlémské světlo. Abychom si uvědomili, že nemusíme žít ve tmě, že naším světlem je Kristus.

Stal se světlem těm, kdo ho přijali.

Rozjímejme nyní o těch, kdo ho přijali a jimž se stal Světlem.

První ho přijala Panna Maria. Její přijetí bylo podmínkou Jeho Vtělení a naší spásy. Nemůžeme ani domyslet, co by se stalo, kdyby Maria odmítla…Ale ona pravila své bezvýhradné ano. A jejími ústy lidstvo, řeklo ano, člověk souhlasil se svou spásou. Maria přijala Světlo a předala ho světu.

Druhý, kdo přijal Krista, byl sv Josef. Když se mu ve snu zjevil anděl a vysvětlil mu, co se v Marii stalo, vstal a šel k Marii a přijal ji za svou ženu. Přijal její dítě za své a učinil jej oficiálně členem Davidova rodu. Staral se o něj, jako jeho otec.

Co z toho měli Maria a Josef, že přijali Božího Syna? Zdá se, že jenom samé trable. Od shánění v Betlémě, po útěk do Egypta, až po chudobný život v Nazaretě. Tedy Boží Syn jim přinesl jen samé trable, nevýhody. Toho všeho mohli být ušetřeni, kdyby cukli. Kdyby řekli Ne. Maria mohla s Josefem žít klidný život v Nazaretě, život malého živnostníka. Co tedy tito lidé, kteří přijali světlo, Krista, z toho měli? Kromě těch trablí, měli to největší bohatství – měli Krista. Boží Syn jim říkal Matko, otče. Žil s nimi. A oni – oni by jistě neměnili. Neměnili by za žádné bohatství světa. Protože měli Krista, Božího Syna.

A pak za ním přišli pastýři. Uprostřed noci opustili stáda a běželi do Betléma. Co z toho měli? Radost, že viděli Mesiáše! A pak přišli mudrci z východu. Podnikli dlouhou, nebezpečnou namáhavou cestu. Podstoupili těžká nebezpečí, nebezpečí od lupičů, od krále Heroda. Co z toho ti všichni měli? Nic hmotného, praktického si domů nepřinesli. Ti pastýři dále pásli svá stáda. Dále se střídali v hlídkách u svých ovcí. Dále žili ten těžký život chudých pastýřů.  Co se změnilo v jejich životě? V jejich životě se nic na první pohled nezměnilo – až na to, že tato noc se v jejich životě stala trvalým světlem. Oni uchovávali vzpomínku na tuto noc ve své mysli, oni druhým lidem ukazovali tu jeskyni a říkali jim „tady se to stalo.“ Jim vděčíme za to, že známe místo, kde se narodil, že z toho místa se může šířit světlo do celého světa. Setkali se s Ním. Uviděli Světlo. To „světlo pravé, které přicházelo na svět“.

Co z toho mám, když jsem křesťanem. Když žiji křesťanský život? „těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími“. Těm, kteří ho přijali, skutečně přijali – těm úplně stačí. Už si nemusí vyprošovat nic dalšího. Mají přece Jeho – Světlo, které přišlo na tento svět.