Mezidobí 02. neděle (cyklus A)

V dnešním 1. čtení jsme slyšeli o povolání proroka Izaiáše. Izaiáš slyší hlas: Jsi mým služebníkem, proslavím se tebou. Tuto myšlenku rozvíjí dále žalm: hle, přicházím splnit tvou vůli. V evangeliu jsme slyšeli svědectví Jana Křtitele o Pánu Ježíši. Jan vyznává: „ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ 

Snad se budete divit, ale plnit vůli Boží je pro člověka zcela přirozené. Člověku je totiž vrozená touha po Bohu. Ano, každý člověk přece touží, ať už vědomě nebo podvědomě po pravdě, po dobru, po lásce, po jednotě, po hlubokém a plném smyslu života. To všechno je tím nejvyšším způsobem shrnuto v jednom slově: Bůh. Proč tedy tolik dnešních lidí Boha odmítá, nebo se o něj vůbec nestará? Příčiny jsou různé: nejčastější příčinou je neznalost, nevědomost, předsudky, které člověk převzal výchovou. Dalším důvodem je také strach – strach člověka o své pohodlí, o svou nezávislost. Náš Sv otec při své nedávné promluvě o Slavnosti Zjevení Páně hovořil o králi Herodovi, který Ježíše také hledal, ale jen proto, aby ho zabil. A proč ho chtěl zabít? Protože v něm viděl rivala, který ho připraví o jeho trůn. Herodes je prototypem člověka, který v Bohu spatřuje rivala, konkurenta, který ho chce připravit o jeho pomyslný „trůn“. Ale je to opravdu jen velmi pomyslný trůn, ve skutečnosti, to není trůn, o který se člověk bojí, ale pouze jeho malicherné, pozemské zájmy. Avšak Bůh není rivalem člověka, Bůh člověka o nic hodnotného nepřipraví, ty skutečné hodnoty mají svůj pramen v Bohu.

Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává hledat každého člověka a volat ho k sobě, protože Bůh chce, aby člověk v Bohu našel své štěstí. Člověk je přirozeně schopen dojít poznání Boha, je schopen dojít poznání sice nedokonalého, často promíchaného různými omyly a bludy, často je jen jakési tušení o Bohu. Vidíme to na každém kroku: všude na celém světě existují národy, primitivní i vzdělané, které mají náboženství, uctívají bohy, božstva, bohyně. Jsou zde zajisté zamíchány lidské představy a bludy, zvláště u těch pohanských náboženství, na druhé straně však vidíme, že člověk bez Boha žít nemůže. A přesvědčujeme se o tom i v debatách s našimi nevěřícími současníky: tvrdí sice, že v Boha nevěří, ale nakonec připustí: „něco musí být“.

Člověk, který upřímně hledá Boha, objeví „cesty“, které k němu vedou. Jsou to „cesty“ pro rozum, které přivedou k poznání Boží existence. Východiskem těchto cest jsou skutečnosti, které každý člověk zná. Jsou to svět a člověk. Svět: když se díváme na svět, který je ve stálém pohybu, který se stále mění, který se vyvíjí od méně dokonalého k dokonalejšímu, který je krásný a uzpůsobený pro člověka, tu si člověk může uvědomit to, co vyjádřil apoštol Pavel slovy: „co je u Boha neviditelné, totiž jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“.

Filozof Kant napsal: „dvě věci mně naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon v mém nitru.“ To jsou ty dvě skutečnosti, které svědčí o Bohu – stvořený vesmír a jeho harmonie a krása, a vyšší mravní zákon v nitru člověka. Člověk svým svědomím, svou otevřeností pro pravdu a krásu, se svým smyslem pro spravedlnost, tím vším člověk vnímá známky své nehmotné duše. I ateista dokáže říct: „já sice v Boha nevěřím, ale je mi jasné, že člověk je víc než zvíře“. Takovými výroky však jen odhaluje nedůslednost svého ateismu – na jedné straně popírá, na druhé připouští – popírá Boha, ale připouští, že člověk je něco více než zvíře. Ale od koho to „více“ má? Od zvířete? Jak může mít něco „více“, od někoho, kdo to nemá? Více, můžeme mít jen od vyššího, a co je to „více“, co nás odlišuje od pouhých zvířat, třeba i od šimpanzů a goril, což jsou jinak i velmi inteligentní zvířata? Je to ta skutečnost, kterou vyjadřujeme výrazem „duše“. Duše to není nějaký obláček v našem těle, který při smrti  vznáší k nebi, jak je to vykresleno v různých komiksech, duše je to, co je v nás zárodkem věčnosti, a co nelze převést na pouhou hmotu. To je ta důstojnost a velikost člověka, kterou má člověk od Boha, a která člověka činí obrazem Božím a která je zároveň také tou cestou, která člověka vede k Bohu. Jsou to tedy dvě cesty, které k Bohu vedou, dva pohledy: pohled na svět kolem nás a pohled do našeho vlastního nitra. Ale existuje ještě třetí cesta, která vede k Bohu, a tou je církev.

Ano, je to církev, která nás chrání od bludů, týkajících se Boha. Pozorujeme přece, jak tam, kde nepůsobí dosud církev, kde si lidé utvářejí náboženství podle vlastních představ, jsou ta náboženství promíchána s bludy a pověrami, a to někdy až do hrůzných forem – jmenujme jen lidské oběti, které provozovali pohané nebo někde i provozují, terorismus apod. V takové vážné věci jako je poznání Boha, nemůže být člověk přenechán sám sobě. Potřebuje nutně osvícení Božím zjevením. A kdo mu toto Boží zjevení předá? Předavatelem Božího zjevení je církev. Kristus své pravdy předal apoštolům s pověřením, aby je předávali dál. A tak se rozvíjela Kristova církev až do dnešní doby. Položme si otázku: od koho máme svou víru? Od rodičů, od katechetů, od kněží – ti všichni nám ji předali, ti všichni nás do ní uvedli. Ti všichni – protože a jelikož patří do církve, protože jsou církev – a i my jsme církev a proto jsme povoláni a pověřeni, abychom předávali tento poklad víry dál, dalším generacím.

Ano, jedině v Kristově církvi, která je skálou a zárukou pravdy můžeme věřit vírou, která není promíchána žádnými lidskými nánosy, zpotvořeninami a pověrami. Neboť „lidé si snadno namluví, že je falešné nebo alespoň pochybné to, co by nechtěli, aby bylo pravda“, praví Boží služebník, papež Pius XII.

Odtud víme, proč církev nazýváme Matkou. Ano, je to  Svatá Matka Církev, která nás jako naše duchovní matka ve svátosti  křtu zrodila k Božímu životu a která nám předala ten nejcennější poklad – pravé poznání Boha skrze víru, která je odpovědí člověka na jeho Zjevení.