Postní 2.neděle

Teď je doba příhodná, teď je ten spásy, slyšeli jsme na začátku doby postní. Doba příhodná, abychom se posvětili, doba příhodná, abychom něco udělali pro svou duši, doba příhodná, abychom nezapomněli na svou spásu. Je jisté, že mezi prostředky spásy a sebeposvěcení zaujímá důležité místo svátost smíření, sv. zpověď jak se jí lidově říká. Sv zpověď- ve skutečnosti je zpověď jen jeden z úkonů svátosti smíření – jeden z pěti. Zúžit slavení svátosti smíření jen na svatou zpověď by mohlo vést k takovému náboženskému formalismu, který se neblaze odráží v životě nás křesťanů. Formalismus – odběhnout si do kostela, něco tam pošeptat knězi do ucha – a mít splněno. Takové přijetí svátosti by nemělo valnou cenu.

Proč této svátosti říkáme svátost smíření? Protože v ní napravujeme vztah s Bohem. Každým hříchem jsme ten vztah nějak porušili. Těžkým hříchem jsme ho dokonce přerušili. Toto zlo – narušení, přerušení vztahu s Bohem je vlastně něco nenapravitelného. Žádný člověk ho nemůže napravit. Žádný člověk nemá, co by Bohu mohl dát, jako náhradu za hřích. Toto zlo může napravit jenom Bůh. A to proto, že je všemohoucí. A že je milosrdný. Jenom Bůh může odpustit hřích.

Nemylme se – o tom, co je či není hřích, člověk nerozhoduje. Lidé se v té věci často mýlí. Řeknou: „já to nepovažuji za hřích“, a myslí si, že jsou z obliga. A vymlouvají se na své svědomí – mé svědomí mi říká, že to není hřích. Pozor – nezáleží na tom, zda ty to považuješ za hřích. Důležité je, zda to Bůh považuje za hřích. A jestliže se člověk dopustil hříchu – odpustit mu jej může jenom sám Bůh.

„Bůh tak miloval svět, že poslal na svět svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul“ – Bůh poslal svého Syna na svět, aby lidem odpouštěl hříchy. Abychom v nich nezahynuli. Jeden ze svých spektakulárních zázraků – uzdravení chromého na lůžku, kterého příbuzní spustili střechou, Ježíš učinil na potvrzení, že má moc lidem odpouštět hříchy. A tuto moc po svém Vzkříšení, jako svůj velikonoční dar předal apoštolům.

Hříchem jsme urazili Boha, a proto je Bůh, nebo ten koho Bůh pověřil, může hřích odpustit. A nejen to – hříchem jsme poškodili církev. Církev – to je tělo. Církev – to jsme my. Církev je taková, jací jsme my. Když někdo z nás spáchá hřích, znamená to úbytek svatosti v církvi. Církev se naším hříchem stává horší. My jsme ji v pravém slova smyslu pohoršili. Máme vůči ní dluh. Musíme se také smířit s církví. Proto se zpovídáme knězi, který má jurisdikci, pověření od církve, aby nás s ní smířil.

Kristus svým apoštolům předal moc svazovat a rozvazovat. Tato slova znamenají, že ten, koho apoštolové a jejich nástupci vyloučí ze svého společenství, bude vyloučen i ze společenství s Bohem, ten koho znovu přijmou do svého společenství, toho přijme do svého společenství také Bůh.

Svátost smíření obnovuje, to co bylo přerušeno – vztah s Bohem. Se vztahem s Bohem je tomu podobně, jako v mezilidských vztazích – aby se přerušený vtah mohl obnovit, je nutná lítost, je nutná snaha o nápravu, je nutné špatný stav ukončit. Je nutné vykonat určitý skutek, slovo omluvy, pokání, uznání. Bez upřímnosti, bez pokání, je každá snaha o smíření pouhým pokrytectvím. Stejně je tomu i se vztahem k Bohu. Bez upřímnosti, bez lítosti, bez pokání, bez opravdového vnitřního úmyslu hřích ukončit, je každé přijetí svátosti smíření pouhým formalismem, Boha uráží, a člověku smíření nepřináší.

Proto je u svátosti smíření tak důležitá zevrubná příprava. Na prvním místě je zpytování svědomí. Opravdu hluboký pohled do vlastního nitra. Pohled, kdy si člověk nic sám před sebou nezastírá, nic si sám před sebou neomlouvá. Kdy člověk odkryje i to, co si třeba dosud nepřipouštěl.

A pak nejdůležitější je lítost. Lítost je bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit. Tak zní definice lítosti. Je to „odsouzení spáchaného hříchu“. To je důležité. To je ta „metanoia“, ke které nás vybízí evangelium, ta změna smýšlení! Ten hřích se nám možná dosud líbil. Těšil nás. Třeba jsme na něj byli i hrdí. Možná, že jsme se jím i chlubili. Možná, že jsme ho pokládali za něco samozřejmého. Vždyť to tak dělají všichni. S takovým nezměněným postojem jít ke svátosti smíření, by byl pouhý formalismus. A jen další hřích. Je třeba hřích odsoudit. „byl bych rád, kdyby se ten hřích nebyl stal“ – to je pokání. Kdybych se mohl vrátit, neučinil bych to. To je lítost. Ale do minulosti se vrátit nemohu. Minulost je nevratná. Proto lituji. A umiňuji si už nehřešit.

Někdo si třeba povzdychne, jak si mohu umínit, že už ten konkrétní hřích nespáchám, když ze zkušenosti vím, že jsem v té věci slaboch, a znovu do něho upadnu. Taková přiznání je upřímné, je bolestné a nezavírá člověku cestu k odpuštění. Člověk, který je rozhodnut, učinit to, co je v jeho silách, aby se hříchu vyvaroval, je na dobré cestě. Bůh zajisté přijme jeho dobrou vůli. Jinak je tomu s tím, který vůbec nemá úmysl hříchu zanechat. Takový člověk by měl přijetí svátosti smíření raději odložit, až dozraje k rozhodnutí rozejít se s hříchem.

Zpověď je vyznání hříchů knězi. Kněz zastupuje Krista a zastupuje také církev. Usmiřuje s Bohem, smiřuj také s církví. Ve svátosti smíření plní také funkci duchovního vedení. Aby tuto funkci mohl splnit, je také třeba spolupráce ze strany kajícníka. Tou spoluprací je ochota si nechat poradit a upřímnost a otevřenost při vyznání. A také vnější rámec. Ke zpovědi chodíme včas. V době velikonoční a vánoční, když je ohlášená zpověď a je dostatek zpovědníků k dispozici. Když jdeme během roku před mší svatou ke zpovědi, jdeme aspoň půl hodiny před mší svatou. Není to známkou, že by člověk bral zpověď vážně, když přijde nahonem do zpovědnice, kdy kněze je už na odchodu do sakristie za svými povinnostmi. A zvláště pokud chceme s knězem něco hlouběji ve svátosti smíření probrat, musíme přijít nejlépe ve všední den, dostatečně brzo, aby byl čas.  A pokud bychom si chtěli vykonat opravdu důkladnou zpověď, generální nebo životní je třeba se předem s knězem domluvit na termínu.

Chceme, aby nám svátost smíření přinesla užitek. A užitek přináší. A i když se zpovídáme z těch denních hříchů, které se stále opakují, ta svátost smíření má svůj velký význam. Působí, že se smiřujeme s Bohem, a nesmiřujeme se s hříchem. Jinou volbu totiž nemáme – buď se budeme snažit o smíření s Bohem a budeme s hříchem bojovat, ano popereme se s ním – anebo se smíříme s hříchem. Hřích nám už nebude vadit. Vůči hříchu budeme v pohodě. V pohodě vzhledem ke hříchu. A to je ten nejhorší stav. Tomu se říká nekajícnost. Zatvrzelost. Stav pohody vůči hříchu.

A proto přistupujme k trůnu milosti, ke svátosti smíření, aby nás Boží milost uchránila od stavu nekajícnosti a milosrdný Bůh nám dal nám tu největší milost, kterou si ničím nemůžeme zasloužit, ale kterou si můžeme pokorně vyprosit – milost setrvávání v dobrém až do okamžiku naší smrti. Amen