2. neděle po Narození Páně

Prožíváme stále vánoční dobu, radostné koledy stále znějí v našich chrámech, přicházíme k jesličkám, abychom se poklonili Božskému dítěti. To vše líbezné a milé v nás však nesmí přehlušit vědomí o tom, proč se to všechno stalo. Nestalo se to proto, abychom jednou za rok slavili milé svátky, radovali se z rozsvícených světel, šli do kostela a po novém roce se opět vrátili do běžného života, do našich všedních starostí. Kdybychom takto uvažovali, uniklo by nám to podstatné. To, co je vyjádřeno v dnešním čtení z listu apoštola Pavla Efesanům: „on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“. A apoštol Jan ve svém Prologu tuto myšlenku vyjadřuje slovy: „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili z Boha.“

Kristus přišel na svět proto, aby nás učinil Božími dětmi. Aby nás mohl zahrnout Božími dary. Aby nás učinil spravedlivými. Abychom už nebyli dětmi hříchu, které žijí pod hříchem prvních lidí, ale abychom byli „novým člověkem“, který žije v Boží milosti.

            Pán Ježíš přišel proto na svět, aby nám získal tuto Boží milost. Milost je Boží přízeň, nezasloužená pomoc, která nás uschopňuje odpovědět na jeho nabídku stát se Božími dětmi. Jenom milost nás může učinit spravedlivými před Bohem. Člověk sám ze sebe nemá nic, co by mohl nabídnout Bohu, co by mu mohl dát, aby za to dostal Boží milost a byl Božím dítětem. Všechno je milost, napsal sv Augustin, všechno co člověk má ve vztahu k Bohu, je člověku darováno. Nesmíme zapomenout, že to milé dítě v Betlémě je Spasitel, ne nějaký růžolící Ježíšek, ale Vykupitel, který přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a spasil. Nad Betlémem se již duchovně vznáší kříž. Předzvěstí tohoto kříže je již vraždění betlémských Mláďátek, útěk do Egypta, Herodova krutost. Ano, Kristus již při svém příchodu na svět je konfrontován s hříchem, se zlem, jeho život je boj s mocnostmi zla. Jeho Narození v Betlémě směřuje ke Kalvárii, kde se Kristus obětoval jako živá, svatá a bohumilá oběť, a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí.

Kristus nás osvobodil od hříchu. Milost, kterou nám dal Duch svatý, nás očisťuje od hříchu a uděluje nám ospravedlnění na základě víry v Ježíše Krista. Boží spravedlnost přijímáme jako dar skrze víru v Ježíše Krista a skrze svátost křtu. Ospravedlnění není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka. Když člověk věří v Krista, odklání se od hříchu, protože hřích je inkompatibilní s láskou k Bohu. A Kristus nás přece vykoupil k životu s Bohem, k životu v lásce, k životu Božího dítěte, které je s Bohem právě spojeno poutem lásky. Ospravedlnění je přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu se spravedlností se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle. A to všechno je nám zaslouženo Kristovou obětí na kříži.

 Sv Augustin pravil: „ospravedlnění bezbožníka je větší dílo než stvoření nebe a země, protože nebe a země pominou, zatímco spása a ospravedlnění vyvolených zůstávají“

Nesmíme zapomenout, že ospravedlněním člověka dílo spásy nekončí, ale teprve začíná. Sv Augustin také pravil: „ Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Když nás Bůh stvořil, tak jsme ještě nebyli, Bůh nás stvořil bez jakékoliv naší spolupráce. Když nám Bůh dal poprvé svou milost při sv křtu, již „jsme u toho nějakým způsobem byli“. Pokud jsme byli pokřtěni jako malé děti, byli jsme u toho prostřednictvím víry našich rodičů, rodiče nám tem křest zprostředkovali, byli jsme pokřtěni na základě jejich víry. Pokud jsme však byli pokřtěni v pozdějším věku, byli jsme pokřtěni na základě naší víry. Tedy k platnému přijetí svátosti se vyžaduje víra. Každé svátosti, nejen křtu. Kdo přijímá kteroukoliv svátost pouze formálně, třeba svátost smíření, bez úmyslu napravit se, znevažuje svátost, dopouští se svatokrádeže.

Křtem začala naše spása. Začala, to nesmíme zapomenout. Každá svátost, především křest, ale i svátost oltářní, biřmování, jsou svátosti iniciace, tedy svátosti, kterými něco začíná. Je to úplné zpotvoření, když, jak to pozorujeme, svátostmi něco končí – prvním svatým přijímáním končí náboženský život dětí, pak se nemůžeme divit, že po svatbě se lidé rozvádí, když přece svátost znamená konec. Nedivme se, že takový formalismus přináší své neblahé ovoce.

Milost ospravedlnění jsme dostali úplně zadarmo. Nemuseli jsme pro to nic zvláštního udělat, stačilo, že jsme uvěřili, my, nebo naši rodiče, kteří slíbili, že nás v této víře vychovají. Ale teď se po nás čeká, že s milosti budeme spolupracovat. Je třeba, abychom se nechávali vést Duchem sv. A protože Duch sv je láska, je třeba, abychom žili v Boží lásce. Jestliže žijeme v Boží lásce, poznáváme, že Duch Sv je naším vnitřním učitelem. Že žijeme v Boží lásce, poznáváme podle toho, že máme odpor vůči všemu, co proti je proti Boží lásce, že máme odpor ke hříchu, že s hříchem nesouhlasíme. I když se sami někdy ze slabosti hříchu i dopouštíme, ale vzápětí se vzpamatujeme, hříchu litujeme, je to známkou, že s hříchem nesouhlasíme, že žijeme v Boží lásce. Jestliže však v hříchu máme zalíbení, s hříchem souhlasíme, ten hřích si sami před sebou obhajujeme, jedná-li se o vážný hřích, již nežijeme v Boží lásce, od Boha jsme se oddělili, a chceme-li zachránit svou duši před smrtí věčnou, je třeba, abychom usilovně hledali cestu zpět a vyprošovali si obrácení.

Připomeňme si na závět slova apoštola Pavla z listu Římanům: „považujte se za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem. Nyní jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení nakonec věčný život.“