Adventní 2.neděle (cyklus C)

Vzpomínám si, jak jsem nedávno v Olomouci navštívil Arcidiecézní církevní muzeum. Nachází se tam sbírka různých obrazů s duchovní tématikou. Zaujal mě obraz: Lukáš maluje portrét Panny Marie. Obraz představoval evangelistu Lukáše, před nímž sedí Panna Maria, on sedí za plátnem a maluje její obraz. Je to častý námět, jehož základem je ovšem legenda, že Lukáš namaloval podobiznu Matky Boží. Lidová legenda však má i určitý obrazný význam – má své duchovní jádro. Ano, Lukáš skutečně namaloval překrásný obraz Panny Marie, ale nikoliv štětcem a barvami, ale svým perem. Ve svém evangeliu v prvních třech kapitolách vykreslil postavu Kristovy Matky – té, která v poslušnosti a odevzdanosti přijímá andělské zvěstování o Vtělení, která pěje svůj Magnificat při návštěvě u Alžběty, která svého Syna klade do náruče pastýřů v chlévě v Betlémě, která jej obětuje v chrámě v Jeruzalémě a slyší předpověď Simeona, která jej neúnavně hledá a nachází v Jeruzalémě. Odkud to všechno Lukáš věděl? Jistě z osobního rozhovoru s Marií, kterou během svého působení v křesťanské obci navštívil. Tento evangelista Lukáš nás bude provázet po celý tento církevní rok, po většinu nedělí budeme v tomto roce naslouchat jeho evangeliu. Evangelista Lukáš je autorem nejen třetího evangelia, které je nejdelší z čtyř kanonických evangelií, ale také Skutků apoštolských, další dějinné knihy, která pojednává o osudech prvotní církve.

Kdo byl tento evangelista Lukáš? Je mariánským evangelistou, je evangelista historik, italský básník Dante Alighieri jej nazval evangelistou Kristovy mírnosti, milosrdenství.

 Nebyl, podobně jako Marek, přímo apoštolem. Nepatřil do skupiny těch dvanácti, kteří chodili s Ježíšem. To však nepředstavuje žádnou újmu pro věrohodnost jeho evangelia. Lukáš byl takovým sekretářem a průvodcem apoštolů. Pečlivě sbíral svědectví a zapisoval je – svědectví Panny Marie, apoštolů a dalších svědků. Lukáš byl historikem – když jsme se zaposlouchali do dnešního evangelia, slyšeli jsme celou sérii různých jmen a údajů – „v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem v Judsku“ dále jmenuje Heroda, Filipa, Lysaniáše, Annáše a Kaifáše – tedy představitele tehdejší státní a také náboženské moci – všechno samé historické osobnosti, jejichž jména nám dnes asi moc neříkají, ale která umožňují dění evangelia zařadit do historických souvislostí. Ano, Lukáš byl historik. Dějepisec. Měl na paměti, že přijdou později lidé, kteří budou chtít všechno zpochybňovat. Kteří to všechno budou chtít odsunout stranou jako pouhý mýtus. Jim Lukáš připomíná, že to všechno, co popisuje, není žádný mýtus, ale součástí dějin, že má své pevné místo v dějinných událostech své doby.

Co víme o evangelistovi Lukášovi? Lukáš pocházel z Antiochie, byl křesťanem, který se obrátil z pohanství, povoláním byl lékař. Doprovázel především apoštola Pavla na jeho druhé a třetí apoštolské cestě, na jeho cestě do Říma, byl s ním také během jeho zajetí v Římě. Jeho evangelium je třetím takzv. synoptickým evangeliem. Vzniklo asi až po sepsání Markova a Matoušova evangelia v letech 70. – 80 p.K. Lukáš se v podstatě drží struktury nejstaršího evangelia, kterým bylo evangelium Markovo, sepsané na základě kázání apoštola Petra, doplňuje je však o vlastní údaje, na základě vlastního zkoumání a bádání – například o první tři kapitoly, které popisují události kolem Kristova Vtělení a Narození. Lukášovo ­evangelium bylo určeno především pro poučení křesťanů, kteří se obrátili na základě kázání apoštola Pavla z pohanství. Lukáš je nazýván evangelistou milosrdenství, protože ve svém evangeliu zvlášť vyzdvihuje Kristovu lásku k chudým, nemocným a hříšníkům, představuje nám Krista jako dobrého pastýře, hledajícího ztracenou ovci, jako lékaře duší, jako toho, kdo obrací celníka Zachea, kdo odpouští kajícímu lotrovi, v jeho evangeliu se také nachází překrásné podobenství o Milosrdném otci, jinak také nazývané podobenství o Marnotratném synovi. V podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi poukazuje na sociální rozdíly v tehdejším světě.

V dnešním evangeliu nám Lukáš nechává zaznít poselství Jana Křtitele, Předchůdce Páně. Toto poselství je typické pro dobu adventní. „Vyrovnejte stezky Pánu. Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a pahorek, ať je srovnán; co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!“  Tato slova jsou adresována i nám. I my máme co vyrovnávat, každý ve svém životě. Jsou to ta údolí, která je třeba zasypat – to jsou naše nedostatky, ke kterým se přiznáváme, když vyznáváme „nekonám, co mám vykonat“. Přemýšlejme nad tím, co nekonáme. Často hřešíme nejen tím, že něco nedobrého vykonáme, ale také tím, že něco dobrého nevykonáme. Jsou to často naše povinnosti, které opomeneme. Povinnosti v rodině, povinnosti vůči bližním, povinnosti vůči Bohu. Jak často bereme právě povinnosti vůči Bohu na lehkou váhu – jakoby se jednalo o to poslední v našem životě. Je to také tím, že naše svědomí není dostatečně vychované, že si zkrátka myslíme, že zlo spočívá v tom, něco zlého udělat, a nepřipouštíme si, že často spočívá právě v tom, něco dobrého nevykonat, nebo něco zlého připustit. Ano, buďme si vědomi i toho, že zlo často spočívá i v tom, že k něčemu zlému mlčíme, že to v našem okolí, třeba v naší rodině připouštíme, když například rodiče připouštějí nesprávný způsob života dětí ve svém domě apod. Nebo také se proviňujeme také tím, že dobro, které vykonat můžeme, nevykonáme. Jistě nemůžeme vykonávat vždy a stále jenom to nejlepší, toho byli schopni jenom ti největší světci, ale problém nastává tehdy, když určité dobro zásadně nekonáme, jenom proto, že není přikázané. Takový minimalismus, kdy se omezujeme jen na to, co je striktně povinné, je sám o sobě škodlivým postojem, ano je hříchem, protože prozrazuje velký nedostatek lásky.

„Každá hora a pahorek, ať je srovnán“ – to je všechno to, co v našem životě „vyčnívá“, naše zlá slova, skutky, myšlenky. Vše co nemá být. Co děláme, když planýrujeme někde povrch pozemku? Materiál, který na těch hrbolech odebereme, použijeme k zasypání děr. Nejde to uskutečnit i v životě? Nelze tu energii, kterou věnujeme zbytečnostem věnovat na „zasypání těch děr“? Třeba čas, který věnujeme sledování zbytečných, nebo i škodlivých věcí, věnovat patřičnému sebevzdělávání, četbě, modlitbě, rozjímání?

„co křivého, ať je narovnáno“ – to je odstraň neupřímnost a přetvářku. Snahu hrát roli, která ti nepřísluší. Dělat se lepším, než jsi. Jevit se a nebýt!

 „cesty hrbolaté ať se uhladí!“  - to hrbolaté, to je vše, co v našem životě drsné, hrubé, nepříjemné, povýšenecké, nepřístupné, ukřičené, uječené. Na to je třeba se zvlášť zaměřit!

Správně pochopený představuje také práci na sobě samém. Takový advent může být velkou šancí pro naši duši. Šancí pro náš život, pro naše vztahy. Nepromarněme tuto šanci!