2. neděle adventní, cyklus B

2. neděle adventní.

Když jsme v dnešním 2. čtení z listu apoštola Petra slyšeli, že na konci světa se nebesa stráví v ohni a živly se v žáru rozplynou, možná se nás zmocnila i hrůza. Snad nás napadla i myšlenka, že by to mohla být atomová katastrofa. Dnešní možnosti skutečně vkládají do rukou člověka velkou moc – může se stát původcem zničení naší planety Země. Na druhé straně však je třeba abychom nečinili nějaké ukvapené závěry – Písmo sv nás varuje před nepravými proroctvími týkající se konce světa. Konec světa nebude výsledkem lidské činnosti, je stanoven v plánu Božím, uskuteční se Kristovým druhým příchodem. Tedy o konci světa s jistotou víme jen jedno, co nám říká sám Kristus: „ten den neznají ani andělé v nebi.“

Ze sdělovacích prostředků víme, že občas se vyskytne někdo, kdo předpovídá konec světa. Křesťan se takovým předpovědím může jen pousmát. Avšak také víme, že taková blouznění způsobila často mezi nevědomými a důvěřivými lidmi hotové katastrof-y. Pro nás je směrodatné to, co říká Písmo. Zamysleme se nad slovy 1. papeže apoštola Petra, která jsme slyšeli. Hned na začátku je pozoruhodná věta: „u Pána je jeden den jako tisíc roků, a tisíc roků, jako jeden den“. Tuto větu bychom si měli dobře zapamatovat. Někdy se nám může zdát, že Pán Bůh na tento svět zapomněl. Avšak Pán Bůh hledí na tento svět z perspektivy věčnosti. Mohli bychom Jeho pohled přirovnat k pohledu člověka, který stojí nad mraveništěm a dívá se jak stovky mravenců budují své mraveniště. Pro ty mravence je to jejich mraveniště tím největším velkoměstem na světě, dřívko, které vleče deset mravenců, je tím největším trámem, který existuje. Pro nás je to mraveniště jen hromádka jehličí. Ale přece – v něčem to přirovnání nesedí – zatímco my hledíme na to mraveniště jen jako nezaujatí pozorovatelé, Bůh na nás, na ty svoje lidské mravenečky, hledí s láskou jako na svoje děti. A my můžeme učinit něco, co ti mravenci nemohou: my můžeme v duchu vystoupit z toho svého mraveniště a podívat se na sebe jakoby očima Božíma. Očima Toho, u Něhož je „jeden den jako tisíc roků, a tisíc roků, jako jeden den“. Ano, jeden den může mít hodnotu tisíce roků: může to být den, kdy se člověk obrátí a zachrání svou duši pro věčnost, může to být ale také den, kdy člověk upadne do těžkého hříchu a zatratí svou duši. Během jednoho dne může člověk vykonat dalekosáhlé rozhodnutí, které změní nejen život ale i věčnost. Takový byl den, kdy se apoštolu Pavlovi zjevil Pán v branách Damašku, ale takový byl i den, kdy Jidáš zradil Krista. I my můžeme v jednom okamžiku zranit srdce toho druhého, že to nedokážeme napravit snad i po celý život.

My lidé máme takové magické slůvko, kterému přisuzujeme velký význam. Je to slůvko „doba“. Říkáme, že dnes je taková „doba“, že je jiná „doba“, že musíme jit s „dobou“, že „doba“ to tak chce. Jak směšně asi znějí takové výroky v uších Božích! Naučme se dívat se na náš život z pozice věčnosti, a ne „doby“, která je relativní, jen věčnost je absolutní.

Apoštola Petra se jistě mnozí lidé ptali, kdy nastane „konec světa“. Avšak pro opravdové křesťany to nebyl „konec“. Písmo sv nehovoří o „konci světa“ – to zní tak smutně, ale o Příchodu Pána. A to byl pro ně den Vysvobození, Spásy. Na něj se těšily.

Co nám říká o tom dni Písmo sv? Co mu bude předcházet? Říká nám, že mu bude předcházet obrácení velkého počtu Izraele, tedy židovského národa. Ale na druhé straně mu bude předcházet velký odpad od víry. Povstane „syn nepravosti“ Antichrist, který svede mnohé. Teprve po velké zkoušce nastane velké vysvobození.

Ptejme se sami sebe, zda se těšíme na Jeho druhý Příchod? Asi bychom měli, vždyť při mši sv se modlíme : „na Tvůj Příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste“. Na druhé straně si musíme přiznat, že se nám zde na tomto světě líbí. A že by tento, přece jen krásný svět se měl rozplynout v žáru, to se nám moc nezamlouvá! Avšak apoštol nám říká také – a to je to podstatné - že budou „nová nebesa a nová země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“. 

Náš svět, i když se nám na něm líbí, má celou řadu nedostatků. Je tomu proto, že člověk do něj svým hříchem uvedl nepořádek. Hovoříme o následcích prvotního hříchu. Tento týden slavíme Slavnost Panny Marie Počaté bez poskvrny prvotního hříchu. Připomínáme si, že jen Ona byla uchráněna hříchu, který se táhne jako vina celými lidskými dějinami. Hřích má další následky – teologové hovoří o „troudu“ hříchu – je to nakloněnost vůle ke zlu. Projevuje se to tím, že ačkoliv chceme být dobří a nedělat zlo, často se nám to nedaří. Je to dále  naše slabost a nevědomost, týkající se duchovních věcí. A k tomu přistupuje nemoc, stáří a nakonec smrt. Písmo sv nás však učí, že nastane příchod nového světa ve kterém bude odstraněno všechno nedokonalé a špatné, ve kterém se uskuteční plnost života, dobra, pravdy a krásy. Poslední kniha NZ Zjevení apoštola Jana nám říká, že po všech světových katastrofách, které jsou obrazně líčeny, nastoupí nová nebesa a nová země: „ a on jim setře každou slzu z očí, a nebude už ani smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul“.

A nebude tam přece jenom v tom lepším světě nuda? Sv Augustina se na to zeptali a on jim moudře odpověděl: je nudné být zdravý? Je zdraví nudou? Ano, člověk i když je zdravý, může být unuděn, když mu schází pravé přátelství, láska a radost – ale tento problém v nebi nenastane, neboť ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani v mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují. Amen.