Adventní 2.neděle (cyklus A)

Předchůdce Páně! Poustevník žijící na poušti, oblečen ve velbloudí srst, který se živí exotickou stravou – medem z divokých včel, kobylkami – tato postava nás provází adventem. Nezdá se, že je to příjemný společník.  Asi to není člověk, s kterým bychom chtěli trávit dovolenou. Mluví o pokání, o obrácení, o změně života. A přitom – nikdo mu nemůže vytknout, že káže vodu a pije víno. Takovému člověku je snad lépe se vyhnout. A přesto – mnozí z jeho současníků právě za ním přichází. Poslouchají jeho varovná kázání a dávají se křtít.

Dokud má člověk v sobě touhu stát se novým člověkem, touhu změnit svůj život, dokud člověk cítí potřebu na sobě pracovat, nic není ztraceno. Před lety v Brně jeden kněz, známý kazatel a učenec, konal sérii kázání o křesťanském životě. Ze všech projevů chvály si nejvíce cenil, když za ním přišla jedna prostá žena a řekla mu: „Pane faráři, já jsem si vždycky o době myslela, že jsem dobrá křesťanka, ale teď vidím, že nejsu.“ Této chvály si cenil nejvíce. Ta žena se totiž při jeho kázání obrátila.

Někteří křesťané trpí totiž jednou duchovní chorobou – zatvrzelostí v dobrém. To je takový stav některých – v uvozovkách zbožných lidí – kteří si tak zakládají na tom, že jsou dobří a zbožní, že už nejsou schopni vidět své chyby. Nejsou schopni vidět svou zahořklost, svou skrytou nenávist, vidí sebe sami jen v tom nejlepším světle a chyby vidí jen na těch druhých. Taková zatvrzelost zřejmě vládla i v srdcích farizeů a saducejů. I oni přišli k Jordánu, aby se nechali pokřtít. Kupodivu. Zdá se tedy, že nebyli tak zatvrzelí, když byli ochotni přijmout Janův křest. Křest je přece kající obřad, kdy člověk je ochoten smýt ze sebe své hříchy. Proč je tedy Jan přivítal tak nevlídně: „zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí?“ Protože je prokoukl. Protože viděl do jejich srdce, a viděl, že tam skutečné kající smýšlení není. Že přijetí křtu je pro ně jen jakési alibi. Že si říkají: co kdyby? Tak se raději necháme pokřtít, vždyť ten křest zas tolik nebolí, to vydržíme, jako pojistka to není k zahození.

Jedna dáma ve společnosti, když se jí ptali, proč chodí ke zpovědi, odpověděla: „jako sichr. Co kdyby něco bylo. Sichr je sichr“. Snad není třeba rozvádět, že to je velmi špatný postoj. S takovým, nějakým postojem přišli za Janem farizeové a saduceové. A po zásluze museli vyslechnout slova: „zmijí plemeno“.

Svátosti skutečně nejsou žádná pojišťovna pro nebe. Kdo má ke svátostem takový postoj, ať je raději nepřijímá. Co kdyby to bylo k něčemu dobré? A pokud tedy někdo se přece jen obává, že „by něco mohlo být“, ať se raději modlí, aby mu ten někdo dal dar víry a potom až uvěří celým srdcem, ať přijme svátosti.

O exerciciích nám vyprávěl francouzský kněz, že jednou měl přednášku pro mládež. Přišla za ním dívka a řekla mu: „otče, já jsem ztratila víru. Co mám dělat?“ Otec jí řekl: „ale víra, to se přece neztrácí, jako klíče“. Ta dívka mu upřímně odpověděla. „já jsem zcela zkažená. Propadla jsem sexu. Já už nevěřím. Nemám víru. Co mám dělat?“ Kněz jí řekl: „tak se modli: Bože, jestliže jsi, dej mi opět víru.“ „To já nemohu. Já jsem spáchala tolik špatných věcí, že se nemohu modlit k Bohu“. „Tak mi tedy dovol, abych se modlil tvým jménem. Jak se jmenuješ?“ „Chantal“. „Tak já se budu modlit, Bože, dej Chantal víru. Souhlasíš?“ Dívka s rozzářenou tváří souhlasila.  V té dívce byla upřímnost, přes všechny její hříchy, které ji odcizily Bohu, v ní zůstala upřímnost, která má jistě větší cenu, než nějaká vypočítavost, typu – co kdyby něco bylo, tak dítě pro jistotu dáme pokřtít apod.

Vzpomínám si, jak jsem jako novokněz – bylo to v pohraniční farnosti – připravoval snoubence ke svátostem. Opravdu pozorně naslouchali. Když příprava skončila, zamysleli se a potom řekli: „víte, k té zpovědi rádi půjdeme – ale to přijímání raději ne.“

Proč byli ochotni přijmout zpověď a ne sv přijímání? Vždyť ta zpověď je svým způsobem namáhavá, svaté přijímání, přece takovou námahu nevyžaduje. Ti mladí lidé však si byli vědomi toho, že svaté přijímání je opravdu něco velmi, velmi svatého, a oni si byli vědomi, že k tomu ještě nejsou disponováni, že jejich víra ještě není tak hluboká, aby mohli přijmout Krista. A protože měli v sobě úctu a respekt, nechtěli přijmout tuto svátost mechanicky. Velmi jsem si těchto lidí vážil. Jejich upřímnosti a opravdovosti.

Nezlehčujme svátosti. No tak holt půjdu, zaběhnu tam k té zpovědi, budu mít rok pokoj. Takový postoj hraničí až se svatokrádeží. Kdo se nechce opravdu smířit s Bohem, kdo chce svátost přijmout jen mechanicky – jako nějakou pojistku – ať ji raději nepřijímá. Ať přijetí svátosti odloží. Ať se raději modlí, aby mu Bůh udělil milost, aby ji mohl důstojně s opravdovým smýšlením přijmout. Pokud bude opravdově hledat cestu k pravdě a ke spáse, Bůh mu milost neodepře.

Adventem zní hlas Janův – hlas volajícího na poušti – hlas volající k opravdovosti života a k pokání. Pokusme se i my zaslechnout tento hlas!!