Mezidobí 18.neděle(cyklus C)

Marnost nad marnost, všechno je marnost, praví starozákonní Kazatel v dnešním 1. čtení. Myšlenka marnosti zaznívá nejenom v bibli, ale i v literárních dílech moderních spisovatelů. Jedním z nich je slavný existencialistický spisovatel Albert Camus. Ve svém díle s názvem Mor líčí lidský úděl na pozadí fiktivního jihoamerického města Oranu, ve kterém vypukne zhoubný mor. Varování lékaře Rieueuxe, který pozoruje masové umírání krys, zpočátku nikdo nevěnuje sluchu, všichni se oddávají lehkomyslnému životu. Pak ovšem mor zasahuje lidskou populaci a lékař Rieux se stává hrdinou a zachráncem. Když epidemie skončí své dílo zhouby je lékař hlasitě oslavován přeživšími. Pouze hrdina, lékař Rieux zůstává vážný. Nedokáže se radovat z vítězství nad nemocí. Uvědomuje si totiž, že vítězství nad morem je pouze dočasné. Lidé se nepoučili. Budou žít jako předtím. Jako by mor nikdy nebyl. A proto se bacil moru, nebo jiný bacil opět vrátí. Vítězství je pouze dočasné. Nakonec zvítězí smrt, nemoc, zlo, lidská netečnost, lhostejnost a sobectví, všechno je marné a absurdní. Rieux je tímto vědomím doživotně poznamenán. Z jeho srdce vymizela veškerá radost. Do konce života se již nebude smát.

Spisovatel A. Camus je existencialistický ateista a proto je jeho dílo prodchnuto hlubokým pesimismem. Pesimismus až zoufalství je ovocem ateismu. Uvědomuje si nevyhubitelnou moc zla a nepoučitelnost člověka. I starozákonní autor tomu jakoby přisvědčuje. Říká že – bez Boha – je všechno jen marnost. Veškerá snaha o hmotný prospěch, o rozmnožení majetku je pouhá marnost a jenom marnost. Člověk vše co vybudoval, vbrzku opustí a nechá to těm, kteří na tom nepracovali. Poukaz na marnost lidského snažení však nemá vyústit v existencialistické zoufalství, jak je tomu u ateisty Camuho, ale v hledání vyššího smyslu života, v hledání Boha.

Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, je člověku vrozená. Proto je náboženství obecným lidským jevem. Člověk je tvorem přirozeně hledajícím Boha. I když při tomto hledání člověk často upadá do omylů – nekřesťanská náboženství jsou těmito omyly poznamenána – toto hledání a tápání i když je v něm mnoho bludného a nejasného, jsou výrazem skutečnosti, že člověk je bytost náboženská, hledající Boha. Touha po Bohu propuká v srdci člověka často tam, kde by se toho málokdo nadál – v kriminálech, v koncentrácích, ve zcela ateistickém prostředí. V některých zemích – např. v Albánii, v oblastech bývalého Sovětského svazu – po desetiletích krutého útlaku znovu rozkvétá náboženský život nebývalým způsobem.

Proč tomu však všude není? Proč tomu třeba není u nás, v české republice? Důvodů je jistě celá řada. Bůh stvořil člověk svobodného. A Bůh respektuje lidskou svobodu. Lidská svoboda zahrnuje i možnost zneužití svobody. Tímto zneužitím svobody je také odmítnutím Boha. Častým důvodem odmítnutí je zlo a utrpení ve světě. Ano, je zajímavé, že někoho utrpení k Bohu přivede, druhého od Boha odvrátí. Nad hromadou mrtvol koncentračním táboru, stáli dva vězni. Jeden, který byl věřící, říká, že již nevěří. Že nemůže pochopit, proč to všechno Bůh dopouští. Druhý říká, že teď teprve začíná věřit. Že si uvědomuje, že bez Boha by všechno, celý život, celá existence, celé to utrpení, bylo pouhou absurditou, nesmyslem, že nic na světě by nemělo cenu a smysl, že bychom pro nic a zanic trpěli a umírali. Ne, Bůh musí existovat, Bůh, který je tou konečnou spravedlností, konečným cílem, který všemu tomu nesmyslnému a krutému dává nám  dosud neznámý a netušený hlubší význam a smysl.

 Takto smýšleli i spravedliví židé ve starém zákoně. Po zničení Jeruzaléma a po odvlečení do babylonského zajetí, nevyčítali Bohu: „proč jsi to dopustil?“, ale říkali: „spravedlivě jsi nás potrestal, pro viny naše i pro viny našich otců“, a s odevzdaností čekali na záchranu.

Nejčastější příčinou odmítání Boha je však náboženská neznalost a lhostejnost, spolu s myšlenkovými proudy, které jsou nepřátelské vůči náboženství. To je ta hypotéka minulosti, která nás stále zatěžuje. Výstižně to charakterizovala psycholožka Dana Němcová, která pravila, že česká nekatolická společnost je zavilá, nevzdělatelná a uzavřená ve svých předsudcích.

Nejhlubším důvodem odmítání Boha je strach z Boha. Je to ztráta nevinnosti. Často člověk odmítá Boha a víru po pádu do těžkého hříchu. Nedokáže se se svou vinou vyrovnat, proto odmítá Boha. S psychologickým jemnocitem to líčí Písmo, že první lidé se po svém hříchu skrývali před Bohem. Styděli se. Nechtěli, aby je zasáhl Boží pohled. Člověk, který upadl do hříchu, nesnese pomyšlení na svatého Boha.  Chce ho eliminovat ze svého života. Nemyslet na něj.

A v neposlední řadě máme na tom podíl my sami, katoličtí věřící. Svým špatným příkladem. Svou nedůsledností. Jsme pod drobnohledem tohoto světa. Svět nás pozoruje: zda jsme důslední, zda svou věc bereme vážně, zda se jí řídíme. Podle toho usuzuje, zda má nějakou cenu. A tu vidí, že to své přesvědčení a ty své zásady vlastně moc vážně nebereme. Že se neřídíme mravními zásadami. Že ve věcech manželství sdílíme názory a postoje světa. Že nebereme vážně svěcení svátečních dnů. Že stačí jakýkoliv důvod, abychom ustoupili ze svých postojů. Že jsme nedůslední ve výchově dětí. Že víra a náboženství se omezuje jen na některé slavnostní chvíle a formality – křest, snad svatba, první svaté přijímání a potom konec a pohřeb. Taková víra a postoj nepůsobí respekt a úctu. Spíše naopak – despekt a úsměv.

„Ze srdce ať se raduji, kdo hledají Hospodina“, prví žalm. Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho i odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. To štěstí, o kterém praví sv Augustin: „Bože, člověk, částečka tvého stvoření, tě chce chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“