Mezidobí 18.neděle (cyklus A)

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy“ tuto otázku klade apoštol v dnešním čtení. Nic nás nemůže odloučit od Kristovy lásky, praví, ani soužení, ani útisk, hlad nebo bída, ani smrt nás nemohou odloučit od Kristovy lásky.

Ano, člověka potká v životě mnoho strázní, mnoho skličujícího, mnoho, co člověka deptá. Ale apoštol to všechno hodnotí z vyššího hlediska: jediné skutečné neštěstí, které člověka může potkat je být odloučen do Kristovy lásky. Ve srovnání s tímto neštěstím je všechno ostatní pouhou banalitou, která vlastně nestojí ani za zmínku. 

Co my lidé pokládáme ve svém životě za ztrátu? Jistě ztrátu milované osoby. Mnoho lidí pokládá za ztrátu, ztrátu jmění, majetku, výnosného postavení ztrátu zdraví. Jiné do výčtu možných ztrát zařazují ztrátu důvěry, ztrátu přátelství, dobrých vztahů. To jsou jistě hodnoty, jejichž ztrátu každý ušlechtilejší člověk bolestně pociťuje.

V životě je všechno ztratitelné.  Staří filosofové, když přemýšleli nad tím, co může být smyslem života, co může být jeho cílem, došli k závěru, že to musí být hodnota naprosto neztratitelná, kterou neohrožuje žádná ztráta.

Ale je vůbec něco v lidském životě, co bychom mohli pokládat za neztratitelné? Co by bylo vyňato z nebezpečí, že to jednou také můžeme ztratit? Víme, že nic není vyňato z nebezpečí ztráty! S milovaným člověkem se jednou budeme muset rozloučit, dříve nebo později, nebo on se bude muset rozloučit s námi. Víme, jak snadno člověk přijde o jmění, o zdraví – a nakonec o život! má potom nějaký smysl o něco usilovat? Existuje něco trvalého, něco neztratitelného, pro něž stojí za to žít?

Apoštol nás ujišťuje, že existuje. Je to Kristova láska, skutečnost, že žijeme ve spojení s Ním, pro kterou stojí za to žít.

Spasitel v evangeliu říká: „zůstaňte v mé lásce. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten zůstává v mé lásce.“ Těmito slovy nám říká, že mezi nás a Krista se nikdo jiný nemůže postavit. Ano, záleží jen na nás dvou, zda zůstaneme spojeni v lásce. Z Kristovy strany je selhání vyloučené, protože On je absolutně věrný. Avšak selhání je možné z naší strany, protože my věrní nejsme.

Jestliže vypadneme z  Kristovy lásky, pak je to jenom naší vinou. Nikdo jiný za to odpovědný není. Děje se to hříchem. Těžkým hříchem. A musíme si uvědomit, že hřích není nějaká nehoda, která se nám přihodí, ke které dojde jakýmsi nedopatřením. Ne hřích, těžký hřích je zcela vědomé a uvážené odmítnutí Boží vůle, kterou člověk poznal a vědomě ji odmítl.

Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Je tedy přece jen Kristova láska ztratitelná? Vždyť přece víme ze zkušenosti, že lidé často odpadají od Krista, od cesty Jeho přikázání! Přesto však musíme říci, že Kristova láska a Jeho milost ztratitelné nejsou. Člověk je nemůže v pravém slova smyslu ztratit. Člověk může ztratit klíče, peníze, ano člověk může ztratit zdraví nebo i život. Ztratit něco, totiž znamená přijít o něco nedopatřením, proti vlastní vůli. Člověk takto může přijít o něco, že to buď ztratí, nebo o to přijde tím, že mu to někdo násilím či podvodem, krádeží odejme. Avšak o Kristovu lásku tímto způsobem přijít nemůžeme, nikdo nám ji nemůže vzít, ano podvodem, ani násilím. Můžeme o ni přijít pouze a jenom tím, že se jí zbavíme sami, svým vlastní rozhodnutím, tím, že se proti Kristovu zákonu postavíme těžkým hříchem. Ano, jen těžký, smrtelný hřích je tou bolestnou realitou v našem životě – je to ta strašná a propastná možnost, že se sami, z vlastního rozhodnutí odloučíme od Kristovy lásky.

To, co nedokáže celý svět, co nedokáže ano ďábel – totiž odloučit nás od Kristovy lásky, kterou jsme přijali při křtu, která v nás rostla ve svátostech, to nakonec dokážeme my sami, svou vlastní vůlí – odloučit se od Krista, od Kristovy lásky.

Jak propastná moc tkví v lidské vůli – rozhodovat o těch nejvyšších hodnotách, rozhodovat o tom, zda člověk zůstane spojen s Bohem, zda člověk zůstane spojen s Kristovou láskou, kterou byl bez vlastních zásluh obdarován!! Ano, člověk může jediným rozhodnutí, odhodit to, co si sám nedal, co sám nevytvořil, co si sám nezasloužil. Neboť Boží dary jsme si ani nevytvořili, ani nezasloužili, jimi jsme nebyli odměněni za nějaké dobré skutky, ty jsme přijali bet vlastních zásluh.

To, co jsme zadarmo dostali, toho se z vlastní viny můžeme zbavit. A při tom zase platí: „zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“. Jestliže jsme zcela zadarmo dostali účast na Kristově lásce, máme také zcela zadarmo jiným tuto účast zprostředkovat, k ní své bližní vést.

Na jedné straně tedy máme jistotu, že Kristovu lásku nám nikdo na světě nemůže vzít, na druhé straně cítíme sami před sebou hlubokou nejistotu. Cítíme, že naším největším nebezpečím je naše lidská nestálost, ano, my sami sobě jsme nebezpečím. My sami sebe můžeme oloupit o Kristovu lásku.

Co proti tomuto nebezpečí podniknout? Existují dva osvědčené způsoby, které se musí navzájem doplňovat. První spočívá ve vytrvalé a systematické práci sám na sobě, že si člověk uvědomuje všechny své slabiny a snaží se právě tam, kde se cítí slabý o věrné plnění Boží vůle. A druhý způsob spočívá v úsilí o hlubší spojení s Kristem, a časté a hluboké přijímání svátostí, zkrátka o prohlubování vztahu s Kristem.

Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy, ptá se v úvodu dnešního čtení apoštol. A my bychom mu mohli odpovědět: jen my samy.

Samy před sebou se musíme mít na pozoru, aby se nám nestalo to nejhorší neštěstí: odloučit se od lásky Kristovy. Amen.