Mezidobí 17.neděle (cyklus C)

V evangeliu jsme slyšeli prosbu učedníků, adresovanou Pánu: „Pane, nauč nás modlit se“. Viděli Pána modlit se celou noc. Jeho příklad modlitby je jistě motivoval. Probudil v nich touhu: touhu také se tak usebrat, tak se ponořit do hlubokého vztahu s Otcem, jako On.

Co je to modlitba? KKC praví, že modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. V Písmě sv se modlitba také nazývá „vzpomínka na Boha“, probuzení „paměti srdce“.

Minulou neděli jsme hovořili o náboženství jako takovém. Řekli jsme si, že náboženství je vztahem mezi člověkem a Bohem. A vyjádřením tohoto vztahu je právě modlitba. Můžeme říci, že náboženství a modlitba spolu tak úzce souvisejí, že jsou to pojmy, které lze spolu zaměnit. Člověk žije nábožensky, když se modlí, nežije nábožensky, když se nemodlí. 

Vztah je vždy záležitostí srdce. Modlit, správně modlit se lze vlastně jen srdcem. Kdo se modlí jinak než srdcem, kdo si myslí, že modlitba je jen nějaké přeříkání slov, jako se přeříká naučená básnička, ten může rovnou otáčet mlýnkem a nazývat to modlitbou.

Pán Ježíš nám říká, že je třeba se modlit neustále a nepřestávat! Tím nám nechce říct, že se musíme pořád jen modlit, každý ví, že to není možné, tak nemůže žít ani mnich v klášteře, ale chce nám tím říct, že náš život musí být protkán pravidelnou modlitbou, že je třeba, abychom si osvojili pravidelný řád modlitby ve vyhrazený čas, v určitou dobu. Abychom si osvojili pevný rytmus modlitby: denní – modlitbu ranní a večerní, před a po jídle, týdenní – slavením nedělní liturgie, roční – slavením specifických ročních období v rámci církevního roku – advent – roráty, půst – křížové cesty apod.

Co je to modlitba? Mnozí si myslí, že modlitba je nějaký specifický lidský úkon. Že člověk pro Pána Boha něco dělá, z čeho má Bůh radost. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Při modlitbě nepůsobíme my na Pána Boha, ale On působí na nás. My neobohacujeme Jeho, ale On obohacuje nás. V modlitbě vstupujeme duchovně do prostoru Božího. Otevíráme mu své srdce. Umožňujeme mu, aby On v nás působil. Dýcháme jeho vzduch, necháváme se pronikat jeho paprsky, paprsky Jeho lásky.

Při modlitbě působí především Bůh na nás. Do té míry, do jaké se mu svobodně odevzdáme. Od nás se vlastně při modlitbě mnoho neočekává: pouze „usebranost srdce“ – bdělost, kdy si člověk uvědomuje Boží přítomnost a vědomě v ní setrvává.

Známe tři druhy modlitby: modlitbu ústní, neboli slovní, rozjímání neboli meditaci a modlitbu vnitřní, čili kontemplativní.

Ústní modlitba spočívá v pronášení slov. Ta slova můžeme pronášet nahlas, abychom se sami slyšeli, šeptem – abychom pokud možno nerušili druhé, nebo jenom v duchu, v mysli – Bůh je slyší. Sv Jan Zlatoústý pravil. :Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší“. Pán Ježíš nás naučil té základní ústní, slovní modlitbě, je jí modlitba Páně Otče náš. Je to modlitba, v níž je v kostce obsaženo celé evangelium, vše oč se máme modlit, vše oč máme v životě usilovat, v tom správném pořadí: o posvěcení, o království Boží, o plnění Boží vůle, o vezdejší potřeby, o odpuštění a boj proti hříchu. I slovní modlitba je však především modlitbou srdcem – pokud slova nepronášíme srdcem, nemyslíme při nich na Pána Boha, tak se vlastně nemodlíme vůbec. Něco jiného jsou nedobrovolné roztržitosti při modlitbě, které trápí celou řadu zbožných duší, že se myšlenky při modlitbě „zatoulají“. Taková roztržitost modlitbu neruší, je projevem naší slabosti, důležitá je však naše vůle, náš úmysl, že chceme být s Pánem Bohem.

Rozjímání, čili meditace je především hledání. Církev musí varovat před nekřesťanskými, východními formami meditace, které spočívají v jakémsi tréninku ducha, v jakémsi soustředění pomoci tzv. „mantry“, ale které nevedou k setkání s Bohem, nejsou výrazem hledání Boha a Jeho vůle, ale vlastního já, spojení se světem a vesmírem, a jsou proto vlastně jen novodobou formou modloslužby.

Křesťanská meditace vychází především z Písma sv. Křesťan, když s vírou čte Písmo sv a nechá se textem oslovit, ztotožňuje se s tím, co čte, klade si na základě přečteného otázku „Pane, co chceš, abych učinil?“ - hledá v tom textu odpovědi na svůj život, novou motivaci, ztotožňuje se s různými osobami, se kterými se setkává v textu, s jejich zápasy, hledáním a pochybnostmi a aplikuje tyto skutečnosti na svůj současný život. Kdo pravidelně rozjímá, velmi se tím obohacuje. Sv Terezie Veliká říkala: „slib mi, že budeš denně čtvrt hodiny rozjímat, a já ti slíbím nebe.“

Vrcholem modlitby je vnitřní, kontemplativní modlitba. Slovo „kontemplace“ znamená nazírání. Je to jednoduchý, ale hluboký pohled duše, na nazíranou skutečnost. Svatá Terezie říká: „vnitřní modlitba není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován.“ Vnitřní modlitba je silný okamžik modlitby, je to pohled víry upřený na Krista. Sv farář arský viděl ve svém farním kostele po celé hodiny v lavici nepohnutě sedět venkovana, který hleděl na svatostánek. Na otázku, co celé ty hodiny dělá, odpověděl. „já se dívám na něho, a on se dívá na mne“.

Vnitřní modlitba je naslouchání Božímu slovu. Je to mlčení srdce před Bohem, čili „mlčenlivá řeč lásky“. Je společenstvím lásky mezi duší a Bohem.

Vnitřní modlitba je tím vrcholem, ke kterému spěje život modlitby, od modlitby ústní, přes meditaci až po tichý pohled lásky v kontemplaci. To je onen Výstup na Horu sedmi stupňů, jak o něm pojednává spisovatel Thomas Merton.

Každý z nás jsme zváni k tomuto výstupu. Ne každý dosáhne vrcholu, někdo předvrchol, někdo úbočí, důležité však je abychom zůstali na cestě, na cestě hledání a stálého prohlubování našeho vztahu s Bohem.