Mezidobí 17.neděle (cyklus A)

Jistě znáte tu pohádku, že někdo chytne zlatou rybku a ta mu splní tři přání. Tato pohádka se vypráví v různých variantách. Starozákonní příběh o králi Šalomounovi nám vypráví, že Bůh mu ve snu nabídl, splnění jednoho přání. A Šalomoun si přál mít chápavé srdce a umět rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jinými slovy přál si rozum, přál si moudrost. Přál si to, protože se měl stát králem, a protože věděl, že právě to, potřebuje, aby moudře vládl.

Co bychom si přáli my, kdyby před nás byla postavena taková nabídka? Čeho by se týkala naše přání? Zcela vnějších věcí – majetku, bohatství, nebo věcí řekněme přirozených – zdraví, života, úspěchů, vzdělání, nebo skutečností vnitřních – moudrost, láska, víra, statečnost? Položme si otázku, po čem zcela spontánně toužíme?

Šalomoun byl moudrý. Ta jeho moudrost se projevila v jeho přání. On sám v té době asi moc moudrý ještě nebyl. Byl mladý a nezkušený. Věděl, že na to být králem, nemá. A v tom spočíval právě ten paradox jeho moudrosti – v tom, že si uvědomoval svoji nemoudrost a svoji potřebu moudrosti. Byl na správné cestě. Měl tu správnou touhu. A Bůh mu tu jeho touhu splnil. Šalomoun se stal moudrým králem, jakého dosud na světě nebylo. Stal se synonymem moudrosti. Protože po ní toužil. Ano, jde o to, abychom měli ta správná přání, správné touhy. Jsme takoví, jaké jsou naše touhy.

Co by si přál takový světec, jako byl třeba svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů? Co by řekl on, kdyby mu zlatá rybka nabídla splnění tří přání. Usmál by se a řekl by – nemám žádná přání. Hlavním pilířem mé životní filosofie je indiferentnost, lhostejnost, vůči všemu, co není Bůh. Mé jediné přání je – a to mi ty rybko stejně splnit nemůžeš – abych l ve všem oslavil Boha. A splnění tohoto přání ty, rybko, zaručit nemůžeš. Jeho splnění záleží totiž jen na Bohu, na Něm především, a na mně. Záleží na Bohu, zda mi dá milost, abych ve všem plnil Jeho vůli. A pak záleží na mně, zda tu milost přijmu. Zda ji neodmítnu. A pak všechno ostatní je lhostejné – zda jsem zdravý, či nemocný, bohatý či chudý, úspěšný či neúspěšný. Bůh sám nejlépe ví, čím mu mám sloužit, zda ve zdraví, či v nemoci, v bohatství, či v chudobě, v úspěšné práci, či v trpělivosti. Proto nemám žádné přání – nepřeji si zdraví více než nemoc, bohatství více než chudobu, čest a slávu, více než potupu – rybku by hodil do moře.

Takhle by jednal světec – a co my? My bychom asi přemýšleli a vybírali, co si honem přát – kdybychom se však na svůj život dívali z hlediska víry, uvědomili bychom si, co říká apoštol Pavel ve čtení: „víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“.

Jestliže člověk miluje Boha, může jej oslavit ve zdraví i nemoci. Ve zdraví konáním dobrého díla každý den. V nemoci – připodobněním se trpícímu Kristu. Ten, kdo je upoutám na lůžko, kdo potřebuje péči druhých, nemůže Krista následovat v Jeho práci, ale v Jeho utrpení.

Kdo miluje Boha, může jej oslavit svým bohatstvím, když podporuje dobré akce, své potřebné bližní. Poznal jsem dva bratry, kněze Filberty. Jsou to známí vědci a vynálezci. Svými patenty dosahují hezkých příjmů. Sami žijí dosti skromně. Svých příjmů využívají k tomu, aby financovali studium chudým filipínským studentům. Ale ani chudý, se pro svou chudobu nemusí trápit. Copak Pán neříká: „blahoslavení vy chudí, neboť vaše je nebeské království“?

Je někdo ctěn a vážen? Ať se z toho v pokoře a vděčnosti raduje. Je někdo tupen a pomlouván. Je-li pomlouván nevinně, ať si vzpomene na slova Pána: „blahoslavení jste, když vás lidé budou tupit a pomlouvat a všechno lživé proti vám svědčit pro jméno mé. Radujte se a jásejte v onen den, neboť vaše odměna je velká v nebesích“. Je někdo kritizován právem – ať v tom spatřuje podnět k nápravě.

Tedy ten, kdo miluje Boha, může Bohu sloužit stejně dobře ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, v úspěchu i v neúspěchu. Nemůže mu uškodit ani nemoc, ani zdraví, ani bohatství, ani chudoba, ani úspěch, ani neúspěch. Avšak to, co pokládáme za pozitivní, může člověk spíš duchovně ohrozit – člověk snadno na Boha a svou spásu zapomíná ve v bohatství, úspěchu, když se mu vše daří, než tehdy, kdy si musí uvědomovat svou bezmocnost a slabost.

Pokud snad dosud pokládáme nemoc, chudobu, neúspěch, potupu ta životní katastrofu, je to jen známkou toho, že naše láska k Bohu ještě není dokonalá. Neboť kdyby byla dokonalá, pokládali bychom za katastrofu pouze a jenom jedno jediné – to, co nás odklání od Boha, od našeho Nejvyššího Dobra, za jediný důvod k zármutku bychom pokládali jediné skutečné zlo, které nám může ublížit – a tím není nic jiného než hřích, jediné skutečné zlo na světě, kterého bychom se měli bát.

Že ještě nejsme dokonalí, abychom takhle dokázali smýšlet a cítit? Aspoň víme, co si máme přát! Ale splnění tohoto přání není v moci žádné zlaté rybky – toto přání můžeme v pokoře předkládat svému Stvořiteli, pokud opravdu chceme dosíci změny smýšlení – a on naši prosbu splní, jako ji splnil Šalomounovi. Amen.