Mezidobí 16.neděle (cyklus C)

Když se rozhlédneme po naší krajině, vidíme všude rozesety památky náboženského charakteru: jsou to vznosné chrámy, ale i prosté venkovské kostelíky, naše cesty lemují kaple, kapličky, Boží muka a sochy svatých. Všechny tyto památky tvoří svébytný kolorit naší krajiny a jsou svědectvím víry a náboženského života našich předků. Promlouvají do svědomí i dnešnímu člověku. Nelze se proto divit, že se v minulosti často staly cílem ničivých, vandalských útoků. Člověk se podvědomě brání vůči tomu, co mu mluví do svědomí, co je výtkou jeho hříšnosti, jeho špatných mravů.

Dnes znovu posvětíme tuto kapli na vaší návsi. Postavili ji kdysi vaši předkové jako výraz své náboženské úcty. Ano, všechny tyto kaple a kříže nám připomínají, že naši předkové byli lidé hluboce zbožní. Z jejich víry a zbožnosti vyrůstala jejich pracovitost. Nebyli majetní, a přesto měli hodně dětí a všechny je dokázali uživit a vychovat z nich spořádané lidi. Protože byli zbožní. Protože věděli, že život postavený na víře vede ke svému cíli. Že člověk tu není na základě slepé náhody, ale že zde má svůj úkol, po jehož splnění jej čeká věčná odměna.

Jak jsme na tom dnes? Tyto slavnosti, které jsou po stránce vnější takové pěkné – hraje tu muzika atd., jsou vlastně taková duchovní Potěmkinova vesnice – tedy něco, co budí dojem, který neodpovídá skutečnosti. Kolik žáků ZŠ z Udeřic a Bačic navštěvuje výuku náboženství? Prozradím vám to – jeden! A co ostatní – vyrůstají bez Boha, bez víry, bez náboženství. Budou chodit kolem této kaple a nebudou vědět nic o tom, co znamená kříž, kdo je Ježíš, kdo je Maria, jeho Matka.

Už starověký spisovatel v dávné antice prohlásil: „navštívil jsem mnoho zemí a národů, ale nikde jsem nenalezl lid, bez obětí, bez oltářů, bez božstev.“ Toto svědectví nám říká, že náboženství patří k přirozenosti člověka.

Co je to náboženství? Definice zní-vztah člověka k Bohu. Definice jednoduchá a výstižná. Dnes prožíváme úpadek náboženství. A není se čemu divit. Dnes dochází k úpadku vztahu. Vztahy jsou v úpadku. A náboženství je vztah. Úpadek vztahů se projevuje nestabilitou rodin, rozvody, potraty – to všechno jsou příznaky surovosti, úpadku vztahů. Stačí pohledět na vztah muže a ženy – na sexualitu – jak se uskutečňuje sexuální výchova. Je to především výchovy k antikoncepci. K tzv. „ochraně“ – tedy k individualismu, požitkářství, neodpovědnosti – všechno je možné, jen se „chránit“ – a kde jsou hodnoty věrnosti, obětavosti, skutečné lásky, která se osvědčuje právě v sebezáporu a odříkání? Nelze se proto divit, že kde jsou vztahy v úpadku, tam je v úpadku i vztah k Bohu. A platí to i naopak – kde je vztah k Bohu v úpadku, tam upadají i lidské vztahy. 

Náboženství není subjektivním výmyslem člověka. To dokazuje skutečnost, že náboženství je obecně rozšířené. Náboženství je skutečná nezbytnost pro člověka. Dává člověku pevné zásady, podle kterých má žít, dává lidskému životu řád a smysl. Posuďme sami, jak může spořádaně žít člověk, který necítí odpovědnost před konečnou instancí, před neměnným a absolutním řádem? Filozof Immanuel Kant se v mnohém mohl mýlit, ale v tom jednom měl pravdu, když pravil, že víra v Boha je postulátem praktického rozumu. Tedy požadavkem „praktického“ rozumu. Je nutná pro životní praxi. Aby se život zdařil, je nezbytný vztah k Bohu.

Kde hledat původ a vznik náboženství? Náboženství je člověku přirozené. Tkví v lidské přirozenosti samotné. A v základních věcech se přirozenost nemůže mýlit. Člověk se nemýlí, když ví, že se musí starat o děti, o nemocné, o rodinu. Stejně tak člověk od počátku věděl, že je odpovědný před nejvyšší bytostí nad námi.

Během dějin ovšem také došlo k potemnění pojmu Boha. Snaha člověka si Boha nějak přiblížit a zpředmětnit nakonec vedla ke vzniku různých pohanských náboženství, k polyteismu, to je mnohobožství a k modlářství. To byli stále se stupňující úchylky od pravého náboženství.

Bůh si však vyvolil jeden národ, který se stal nositelem čisté a neporušené víry v jednoho Boha. Byl to národ židovský, ze kterého měl vzejít Spasitel světa, který se skutečně v tomto národě narodil, narodil se z židovské dívky, z Marie Panny.

Někteří lidé tvrdí, že všechna náboženství jsou stejně dobrá, že je jedno, jaké náboženství člověk vyznává, hlavně, když se snaží žít poctivě! To je však blud. Logika přece říká, že různé, protichůdné názory, nemohou být stejně pravdivé. Jestliže velká část lidstva upadla do náboženských bludů, je to trest za lidské nevěrnosti. Kdo špatně věří, trestá tím sám sebe, ten, kdo sám sebe odsuzuje žít v temnotě, v bludu. Ne, pouze jedno náboženství je pravé, to které je od Boha, které není znečištěno lidskými bludy. Je to náboženství, které je od Krista, je to náboženství zjevené.

Na druhé straně je třeba uznat, že v každém náboženství se nachází jakési zrnko pravdy. Ta různá, nekřesťanská náboženství jsou cesty ke Kristu. Vzdáleně člověka mohou disponovat k setkání s Kristem. Kdo nemá možnost seznámit se s křesťanstvím a poctivě se snaží, co nejlépe žít podle svého svědomí a podle svého zděděného náboženství, může i touto cestou pro Kristovu milost, dojít spásy. To však nic nemění na skutečnosti, že ostatní náboženství jsou správná jen z části, a že mají také mnoho nesprávného. Vezměme si třeba takové židovství, které je nám nejblíže. Židé mají Starý zákon, mají Desatero, to všechno je správné, ale neznají Krista, a to je velký nedostatek. To jim zavírá cestu k Bohu. Proto se modlíme i za obrácení židů a nevzdáváme se naděje, že národ, ze kterého vzešel Spasitel, k Němu nakonec také nalezne cestu. Další náboženství nám blízké je Islám. Je nám blízký tím, že věří v jednoho, jediného Boha, Stvořitele. Uznávají a ctí Krista jako jednoho z Božích proroků. Ale nevěří, že je Spasitelem, Božím synem. A to je nedostatek. Proto jim nakonec to hlavní chybí, křesťanská láska, a to vede i k tomu, že se někteří uchylují k násilí.

Jistě i nám křesťanům může někdo připomenout různé chyby i hříchy, války nevyjímaje. Ale těchto chyb se křesťané nedopouštěli proto, že byli křesťané, ale proto, že byli špatní křesťané. Křesťan když hřeší, tak nehřeší proto, že je křesťan, ale proto, že na Zákon Kristův nedbá.

Náboženství je vztah. A vztah, to je především láska. A láska vychází ze srdce. Proto i náboženství je především záležitostí srdce. Známe, co říká malý princ od Exupéryho: „správně je možno vidět jen srdcem“. Můžeme to aplikovat i náboženství – nábožensky je možné žít jen srdcem. Správně se modlit, lze je srdcem. A náboženství dává naše srdce do pořádku. Dává do pořádku naše vztahy. Kdo žije v dobrém vztahu s Bohem – ne pouze ve formálním vztahu – takový nemůže žít v nevztahu se svým bližním. Kdo je Božím přítelem, nemůže být nepřítelem žádného člověka.

Kolik praktických a rozumných důvodů  máme, abychom obnovili svůj vztah s Bohem!