Mezidobí 15.neděle (cyklus A)

Každý člověk je tak trochu filosofem, který si klade otázky s princem Hamletem ve stejnojmenné Shakespearově divadelní hře – to be or not to be, that is the question – být či nebýt, to je ta otázka?

Tyto otázky vyvstávají člověku při různých příležitostech: při životních jubileích, nebo když člověka potká nějaká bolestná ztráta, v nemoci, v bolesti.

Vzpomínám si, na setkání maturantů. Naše kronikářka dávala dohromady kroniku třídy, každému kladla neúprosně 3 otázky: co ti život dal? Co ti život vzal? Co od života ještě čekáš? Reakce na tyto otázky: nejprve smích, ale pak každý zvážněl, občas někdo zadrhával. Každý si uvědomil, jak vyprchaly iluze mládí, aby nakonec uvolnily místo rezignaci typu: ber život, takový jaký je.

Apoštol Pavel v dnešním čtení píše: „jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“. To je ovšem zcela jiný pohled na život, než pohled resignace. Je to pohled realistický, a zároveň optimistický.

Je realistický – realista nestaví žádné vzdušné zámky. Nic si nenamlouvá. Nemaluje skutečnost narůžovo. Ví, že tento život není žádná procházka jarní zahradou. Uvědomuje si, to co říká starozákonní Kazatel: „všechny dny člověka jsou samá bolest, zaměstnání jeho jest ke zlosti.“ Takový závěr by ovšem optimismu moc nenahrával. Kdyby zde nebyla zároveň slova Nového zákona: „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou“. Tato slova mluví o budoucnosti, o naději v budoucí život.

Křesťanský realismus a optimismus? Křesťanský pohled na život nemůže mít nic společného s pesimismem, se škarohlídstvím. Ano, je možné říci, že pesimismus se snad nejvíce protiví křesťanství. Protože pohled křesťana na život by měl být pohledem z Boží perspektivy. Kdo se takto dívá, dívá se jakoby očima Božíma. A kdo se takto dívá na svět pohledem z Boží perspektivy, ten ví, že Bůh nemohl stvořit nic zlého, že nemohl stvořit nic špatného, že všechno stvořil k dobrému cíli. Ozývá se jistě námitka, vždyť ve světě je tolik zla, tolik bolesti a tolik utrpení. To, co je na první pohled zlé a špatné, jako je nemoc, utrpení a smrt, nakonec vyústí k dobrému cíli. To je křesťanský realismus, který je zároveň optimismem.

Na druhé straně křesťan není naivní optimista. Naivní optimista se domnívá, že všechno musí dopadnout dobře, že každé přání se mu splní, že když půjde na výlet, že nemůže pršet, že se mu podaří vyhnout se každé nepříjemnosti. Křesťan ví, že tomu tak není, a že tomu tak ani být nemůže. Ví, že většině lidí se nevyhne utrpení, zklamání, nemoc – a proč by zrovna on měl být výjimkou? Proč by zrovna on měl být privilegovaným jedincem? Křesťan ví, že Bůh nikoho nerozmazluje, nikoho nehýčká. Ví, že hýčkání člověka jenom kazí. A ví, že Bůh nás nechce kazit, a proto Jeho výchova je náročná. A křesťan ví, že utrpení a smrt je následkem a důsledkem prvotního hříchu. Křesťan také ví, že jsme byli vykoupeni křížem. A že na cestě k nebi se kříži nemůžeme vyhnout. Že to je tajemný zákon a úděl našeho života. A na naléhavou otázku „Proč“, proč nás dobrý Bůh nechává trpět, slyší odpověď: „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“.

Apoštol také ví, že zlo, které člověk hříchem přivedl na svět, se odráží v celém tvorstvu. Proto praví: „celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“. Proč je tomu tak? Dochází k závěru, že všechno tvorstvo je nějak niterně spjato s člověkem, s člověkem, který byl stvořen pro Boha a který Boha odmítl, celé tvorstvo spolu s člověkem kleslo, ale na konci času bude pozvednuto a proměněno. Člověk uvedl hříchem nepořádek na svět, až bude člověk spasen, bude spaseno všechno tvorstvo.

Utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou – nejen naše utrpení, ale utrpení celého tvorstva. Jakým způsobem bude spasen svět, to nevíme, ale nechme tajemství, které je v Bohu, být tajemstvím. Stačí nám vědět, že všechno je stvořeno pro krásný cíl. Že Hamletova otázka, zda je lepší být než nebýt, nachází v Bohu pozitivní rozluštění. Že všechno vyústí ve velkolepou proměnu. A, že i my, i když ještě někdy musíme sténat, se přesto máme na co těšit.