Mezidobí 14.neděle (cyklus C)

V evangeliu jsme slyšeli o rozeslání 72 učedníků. Je to událost, která v sobě skrývá zajímavé poučení. Pán měl kolem sebe nejen dvanáct apoštolů – ti tvořili takové to užší jádro - ale měl kolem sebe i širší skupinu učedníků, kterým se věnoval příležitostně, které učil a připravoval na jejich budoucí poslání. Když je rozeslal mezi lidi, dal jim pokyny, jak se mají chovat. Především po nich chtěl, aby se věnovali tomu podstatnému, aby se nezdržovali vedlejšími věcmi. V této souvislosti musíme chápat i příkaz „s nikým se cestou nepozdravujte“. Židé měli totiž ve zvyku při setkání s druhým rozvíjet delší formální rozhovor, který zabíral delší čas, a který byl více méně formalitou. Pán praví, že učedník, kterému je svěřeno evangelium, nemá na takové formality čas. Nemá se zdržovat nepodstatnými záležitostmi, ale má mít na mysli své poslání, kterému je určen. 

Rozeslání učedníků je předzvěstí budoucí Kristovy církve. Ti učedníci jsou jádrem budoucího společenství, kterému bude svěřeno Kristovo evangelium. Pán také předznamenává, co bude úkolem a poslání církve. Že to nebude společenství, které si žije tak nějak pro sebe, takový uzavřený život, ale jejím posláním bude jít mezi lidi. Církev tu není pro sebe, nějaký uzavřený spolek, který si žije svůj život, ne, je tu pro svět, aby tento svět prokvasila kvasem evangelia. Církev je tu pro lidi, aby je přivedla k Bohu. Posláním církve je uskutečnit zde na zemi společenství lidí, které je spojeno s Bohem skrze lásku. To smyslem a cílem existence církve – společenství s Bohem v lásce. K tomu směřuje všechno, co církev činí, slaví a koná. Hovoříme proto o trojí činnosti církve – je to hlásání, posvěcování a charita.

Hlásáním církev lidem zvěstuje Krista. Učí, káže, vydává knihy a časopisy, hovoří s lidmi. To je ta první a základní služba. Ta druhá na ni navazuje – je to služba posvěcování. Uskutečňuje se udělováním svátostí. Ti, kteří přijali slovo spásy, kteří uvěřili, mají být posvěcováni udělením svátostí. Nejdříve je zde hlásání, teprve potom posvěcování. Z toho vyplývá, že každému udělení svátosti, má předcházet hlásání, to je náležitá příprava slovem. A pak je tu charitativní služba – církev se v různých zařízeních stará také o potřebné, chudé a postižené. Přináší jim pomoc, posilu a útěchu.

Jakou má církev budoucnost? Tak se ptají mnozí lidé. Spíše by si měli klást otázku, jakou budoucnost má člověk, jednotlivec i společnost bez Boha, bez Krista, bez církve. Zda se vůbec dá hovořit o budoucnosti bez perspektivy věčnosti, bez Boha, bez spásy. Zda takový život není spíše živořením ze dne na den, bez perspektivy a bez cíle.

Co je to církev? Pro dnešního člověka, který je zatížen propagandou minulosti, je pojem církve zatížen negativními představami. S pojmem církve si spojují kněze, biskupy, zkrátka duchovenstvo, a v této souvislosti se pídí po různých skandálech. Pro mnohé jsou ty různé negativní jevy, které se tu a tam mohou vyskytnout, vítaným alibi pro vlastní svědomí.

Církev je však především tajemstvím spojení lidí s Bohem. O církvi nelze uvažovat bez spojení s Kristem. Kdo odděluje tajemství církve od tajemství Krista, je na zcela falešné cestě. Tak jako Kristus je tajemstvím Božího Syna, přítomného v lidském těle mezi námi lidmi, tak i církev je tajemstvím Boží přítomnosti mezi námi lidmi. Účelem církve není nic jiného, než vytvořit vnitřní spojení lidí s Bohem. V této souvislosti nazýváme církev všeobecnou svátostí spásy, neboli také svátostí jednoty lidského pokolení. Ano, v církvi již započala vytoužená jednota lidstva, protože v církvi se shromažďují lidi ze „všech národů, kmenů, plemen a jazyků.“ Zároveň je církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

Řekli jsme si minule, že jednota lidstva bez Krista je pouhou iluzí. Vyústí nakonec jen v poručnictví jedněch nad druhými, v absolutní kontrolu nad lidmi, a v totalitu. Bez Krista není spásy, ani pravdy, ani lásky. Že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí je iluze  - je to iluze, když totiž vyloučíme slovo „pravda a láska Kristova zvítězí“. Pouhé lidské hodnoty pravdy a lásky jsou totiž jen iluzí, a dříve nebo později se zvrtnou v opak.

Co je církev? KKC praví, že církev je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo. Je projektem. Projekt je něco, co se musí uskutečnit. Každý z nás jsme součástí tohoto projektu. Každý v něm máme své místo. Každý přispíváme k uskutečnění tohoto projektu. Ten projekt je dobrý, a je naprosto bez chyby. A jestliže nastávají problémy, problémy nejsou v tom projektu, problémy jsou v jeho uskutečňování. Jsou v nás lidech. Jsme to my lidé, kteří často zatemňují tvář církve, takže již nezáří tomuto světu ve své původní čistotě a kráse.

Každý z nás se podílíme na trojím poslání církve, na hlásání, posvěcování a charitě. Hlásáme – tím, že vychováváme, že dáváme příklad, že napomáháme šíření božího slova radou, povzbuzením. Posvěcujeme – sebe i druhé svou modlitbou, svými oběťmi. Uskutečňujeme charitu svou hmotnou pomocí, svou péčí o nemocné a potřebné. Tím vším uskutečňujeme církev v našem prostředí.

 V týdnu jsme slavili slavnost sv Petra a Pavla, knížat apoštolských. Zítra oslavíme Slavnost našich slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje. To jsou ti sloupové, na kterých spočívá naše víra. Od nich přešla přes mnohé generace ta pochodeň i do našich rukou. Na nás spočívá nyní úkol ji planoucí opět předat dál.