1. neděle postní, cyklus B
- neděle postní /B/
Ve sdělovacích prostředcích se čas od času dovídáme o přírodních katastrofách, především o povodních. Jarní tání naplňuje obyvatele postižených oblastí každoročně obavami z možné záplavy. Prototypem přírodní katastrofy je biblická potopa, kterou seslal Bůh na lidstvo jako trest za hříchy. Pojem trest v nás evokuje představu, že Bůh se nějak chce pomstít na lidech, kteří jej urážejí. Tato představa je však zcela nesprávná a Boha nedůstojná. Bůh nemá zapotřebí se mstít a Bohu také někdo nemůže ublížit. Bůh je však také svatý, a proto nechce zlo. Jestliže se stává, že Bůh zasahuje do našich životů bolestným způsobem, tak jen proto, aby zastavil zlo. Bůh je však také slitovný a milosrdný. V 1. čtení jsme slyšeli, jak Bůh po potopě uzavřel s praotcem Noe a jeho rodinou smlouvu. Slíbil mu a jeho potomkům, že již nedopustí vyhubení celého lidstva vodou potopu. Bůh nechtěl, aby lidé vždy, když začne pršet, trnuli hrůzou nad nastávající katastrofou. Jako znamení své slitovnosti označil duhu. Duha svou zvláštní krásou, když se po skončené bouřce klena na nebi, vyzařuje klid, smíření, jehož je symbolem. Duha, jako fyzikální jev, existovala samozřejmě již před potopou, dostala však nový význam jako znamení smíření. Má člověku stále připomínat, že Bůh se nechce hněvat, že Bůh chce mír a že zve člověka ke smíření.
Toto smíření s Bohem dokonal Pán Ježíš svou obětí na kříži. Apoštol Petr říká v dnešním čtení: „Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem.“ Tedy tou Boží duhou, tím smířením člověka s Bohem je Kristus, Jeho oběť na kříži. Kristus trpěl na kříži za všechny lidi, jednotlivý člověk dostává účast na ovoci Kristova utrpení křtem. Apoštol říká: „voda potopy, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu“.
Jsme tím přirovnáním trochu překvapeni. Snad bychom chtěli říci: „to nám musíš Petře vysvětlit. Potopa byla přece trestem pro lidi, v potopě jich tolik zahynulo, ale křest je přece svátost, která zachraňuje, potopa usmrcovala, křest dává život. Jak tedy může být potopa předobrazem křtu? “ A Petr by nám asi odpověděl: „vaše námitky vycházejí z toho, že nemáte hlubší poznání věci. Mezi křtem a potopou je jistá podobnost. Bůh musel sáhnout k potopě, aby zastavil zlo, které se v těch dobách hrůzně rozrůstalo. Aby aspoň část lidstva se mohla připravit na příchod Spasitele. A také proto, aby mnozí během potopy se obrátili a tak došli spásy“. To nám v dnešním čtení prozrazuje, když hovoří o tom, jak Pán Ježíš sestoupil po své smrti do říše zemřelých. Píše: „byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa.“ To znamená , že mnozí z těch lidí, kteří v té potopě zahynuli, většina těch hříšníků, se přece jenom nedostala do pekla, neupadli do věčného zavržení! Jinak by nečekali v říši zemřelých, v tzv. předpeklí na Spasitele! Boží milosrdenství je zachránilo – když už jim voda potopy stoupala ke krku, tehdy se obrátili, jako ten kající lotr na pravici. Ta potopa je zachránila pro věčný život! Stala se pro ně křtem spásy!
Doba postní byla v prvotní církvi především dobou přípravy na křest. Katechumeni prožívali své konečné období před křtem, který měli přijmout o velikonocích. V pozdějších dobách se k nim připojovali také pokřtění křesťané, aby zrekapitulovali svou přípravu na křest a při slavení velikonoční vigilie obnovili svůj křestní slib. My, kteří jsme již byli pokřtěni si máme uvědomit, že ten největší dar svého života jsme již dostali při křtu, aniž bychom si ho něčím zasloužili. I kdyby se někdo z nás stal biskupem, nebo dokonce kardinálem, papežem, nic z toho by nepřevýšilo svým významem milost křtu. Křest nám dal tu největší hodnost, které může člověk dosáhnout, totiž hodnost nazývat se dítětem Božím, Božím synem nebo dcerou. Když si uvědomujeme velikost křtu, uvědomujeme si také čistotu, kterou jsme tehdy dostali. Položme si otázku, co jsme udělali s tím bílým rouchem, které nám bylo tehdy dáno? S bílým rouchem našeho křtu? S andělskou čistotou? Nepošpinili jsme ho, nebo dokonce odhodili? Přiznejme si, není to už ono, co to bylo při křtu. Život nás vlekl, strkal, házel s námi do bláta tohoto světa a my jsme se často vláčet nechali, více méně dobrovolně jsme se nechali do té špíny namáčet.
Nyní je půst. Doba pokání. Doba, kdy bychom v sobě opět měli probudit touhu po čistotě. Po té původní čistotě našeho křtu. Měli bychom prosit slovy malomocného předminulé neděle : „Pane, chceš-li, můžeš mně očistit“. Kam jít, abychom tato naše touha došla naplnění, víme.