Adventní 1.neděle (cyklus A)

Brněnská diecése uspořádala iniciativu Tolle, lege – Vezmi a čti jako přípravu na rok 2013 výročí 1150 let  příchodu sv Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Motto této přípravy je vzato ze života Sv Augustina, který v zahradě slyšel dětský hlas Tolle, lege – Vezmi a čti – a vzal do rukou Písmo sv a četl onen text, který jsme slyšeli ve čtení: „nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Odložme skutky temnoty, veďme počestný život jako ve dne.“ Tato slova Augustina probudila a stala se podnětem k jeho obrácení, které vyústilo v život a působení biskupa a učitele církve. Tato slova předkládá i nám církev na začátku nového církevního roku. Chce nás motivovat k obnově, k zamyšlení nad sebou samým, nad svým životem, nad svým řádem hodnot. V evangeliu jsme slyšeli naléhavou výzvu Pána Ježíše k bdělosti a připravenosti : „bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“

Základním postojem křesťana je tedy bdělost a připravenost. Proč? Protože žijeme v očekávání slavného druhého příchodu Pána. Protože vyznáváme v modlitbě Věřím:  „znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé“. Pán přijde ve slávě – On nyní již žije ve slávě svého nebeského Otce – tuto skutečnost vyznáváme slovy, obratem – sedí po pravici Otce – jeho církev však dosud prožívá své období zkoušky. Apoštol Pavel praví, že církev dosud žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Boží plán spásy po Kristově nanebevstoupení vstoupil do své konečné fáze. Jsme již v poslední hodině, obnova světa je už neodvolatelně stanovena a předjímá se v působení církve, především ve slavení eucharistie, kdy „smrt Páně zvěstujeme, jeho Vzkříšení vyznáváme a Jeho slavný příchod čekáme, dokud On nepřijde ve slávě.“

Irský dramatik Samuel Beckett napsal absurdní hru Čekání na Godota. Pojednává o dvou lidech, tulácích Vladimírovi a Estragonovi, kteří čekají na jakéhosi abstraktního, neznámého Godota. Ten Godot je vlastně symbolem toho, že člověk, každý člověk vědomě nebo podvědomě na někoho nebo na něco čeká. Křesťan nemusí však čekat na nějakého abstraktního Godota, na nějakou neznámou veličinu, kterou nevěřící svět namáhavě hledá a nachází ji v nějakých klamných ideologiích, okultismu, pověrách a podobně – my víme, na koho čekáme, v koho vkládáme svou naději – je to náš Pán Ježíš Kristus, který přijde s velikou slávou a mocí a pak nastane nové nebe a nová země a smrt a utrpení již nebude.

Avšak před Kristovým příchodem musí církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících. Zdá se, že tato doba již nastala. Tyto skutečnosti v tajemných obrazech popisuje kniha Zjevení apoštola Jana. Popisuje období zkoušek, jimž církev bude podrobena za působení Antikrista. Kdo je ten Antikrist? Ruský spisovatel Solovjev popisuje Antikrista velmi jasnozřivým způsobem. Antikrist bude někdo, kdo se bude po vnější stránce velmi podobat Kristu, bude lidumilný, humánní, sympatický, bude mít na zřeteli dobro lidí. Ale to bude pouhé zdání. Půjde mu o to, získat na svou stranu duše lidí. Ve skutečnosti je to podvodník, který si hraje na mesiáše. Bude předstírat, že splní všechny naděje lidstva. Bude předstírat, že on je tím Godotem, na kterého čekáme. A nepřipomíná nám to něco? Nevzpomínáme si, my starší na tuto dobu, kdy se nám slibovaly lepší zítřky, beztřídní společnost, zlatý věk lidstva? Nebyl to takový ten lživý mesianismus? Antikrist je ve skutečnosti každý směr – a nemusí to být vůbec nějaký konkrétní člověk – který nám slibuje spásu zde na zemi, který nás láká sliby, které může splnit pouze Bůh. Dnes tím Antikristem je extrémní sekularismus – čili světskost – žít jen pro tento svět, pro blahobyt, mít se dobře zde na tomto světě. Je to snaha o bezstarostnou světskost, podle hesla starého Říma: „dnes si užívejme, zítra mrtví budeme“. Augustin, který snad žil také delší dobu v zajetí tohoto hesla, uslyšel Vezmi a čti – a četl: veďme počestný život jako ve dne, ne v hodování, ne v necudnostech a prostopášnostech,k ve sváru a závisti, ale oblečte se v Pána Ježíše Krista“ To rozhodlo o jeho životě.

Po absolvování poslední zkoušky, velké zkoušky odpadu mnohých ale také návratu Izraele, církev vejde do slávy prostřednictvím těchto posledních velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení. Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít formu posledního soudu po závěrečném otřesu vesmíru tohoto pomíjejícího světa. Soud posledního dne odhalí s konečnou platností, jak se každý choval a co bylo skryto v jeho srdci. Vše vyjde najevo. Asi se budeme divit, a mnozí se budou divit nám. Již se nikdo nebude ničím jevit, každý bude tím, čím skutečně je. To bude ta konečná spravedlnost, které nikdo neunikne. Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si  nevážila Bohem nabízené milosti. Ukáže se, jaký měl kdo vztah k bližnímu.

Možná nás napadá, že tato perspektiva je záležitostí vzdálené budoucnosti, možná, že podléháme pokušení, žít si v tomto světě, v tom dnešním dni, jakoby zítřka nebylo, a nad budoucími konečnými věcmi mávnout rukou. Ale nemylme se: ten soud ve skutečnosti není záležitostí vzdálené budoucnosti. Ten soud probíhá již dnes. Těmi soudci ve skutečnosti jsme my sami. My soudíme, my připravujeme konečný soud. My vynášíme soud sami nad sebou, podle toho jak přijímáme nebo také odmítáme Boží milost. Odmítáním milosti v nynějším životě – když žijeme „jakoby Boha nebylo“ – se každý již sám odsuzuje a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítáme Ducha lásky. Naopak přijetím milosti, přijímáme odpuštění, stáváme se ospravedlněnými skrze milost.

Je přece Advent. A advent znamená příchod. Pán přichází do našeho života dnes. Dnes je Advent. Advent našeho života.

Víte, jaký je nyní čas: ŽE VÁM NASTALA HODINA, KDY JE TŘEBA SE PROBRAT ZE SPÁNKU. Amen.